Křesťanský sociál
leden – březen 2023
ročník XXXII.
Bašta na Hrad!
Konsistentní kandidát
Marek Řezanka
Nemůže být křiklavější rozpor mezi deklarovaným a skutečným, než je tomu v případě vládních kandidátů na prezidenta republiky. Kabinet Petra Fialy doporučil tři jména: Pavla Fischera, Petra Pavla a Danuši Nerudovou. Z těchto tří má diplomatickou zkušenost Pavel Fischer, jenž však zůstává ve stínu Pavla a Nerudové. Diskvalifikovat by ho mělo jednak členství v think tanku The Aspen Institute Central Europe – a v neposlední řadě jeho jednání v době nemoci prezidenta Miloše Zemana.
Pojďme však k dalším členům Aspen Institutu: Petrovi Pavlovi a Danuši Nerudové. Jak je možné, že kovaní antikomunisté najednou zavírají obě oči před faktem, že generál Pavel nastoupil v roce 1988 do jedné z nejutajovanějších částí tehdejší armády. Historik Petr Blažek pokládá za nejproblematičtější část Pavlovy minulosti právě v jeho příslušnosti k vojenské rozvědce.
Je pro část naší pokrytecké populace příznačné, že plive po lidech jako M. Ransdorfovi či V. Baborové (rezignovala po nátlakových akcích studentů), ale jak se jedná o překabátěného generála, protesty se nekonají.
Danuše Nerudová sice komunistickou minulost vzhledem ke svému věku nemá, ale její minulost rozhodně není vzorem čistoty jako lilie. Tomáš Foltýnek, expert v oblasti akademické etiky upozorňuje na fakt, že Danuše Nerudová je spoluzodpovědná za pozdní a nedostatečnou reakci Mendelovy univerzity na kauzu týkající se kupčení s doktorskými tituly.
Navíc jak sláma z bot čouhá z každého projevu Nerudové její absence jakýchkoli politických zkušeností. Když dopadla raketa na polské území, měla tato dáma, která by ocenila bratry Mašíny za popravu spoutaného bezmocného člověka, zcela jasno bez potřeby cokoli vyšetřovat. To pokládám za otřesné.
Do kontrastu k výše jmenovaným postavme kandidáta protivládního, a to Jaroslava Baštu. Ten totiž splňuje přesně ty požadavky, kterými by se měli pyšnit vládní kandidáti:
1) Má příkladný morální profil. Je signatářem Charty 77 – s minulým režimem si tedy oproti Petrovi Pavlovi nezadal. V sedmdesátých letech byl pro své postoje vězněn.
2) Má ze všech kandidujících nejbohatší politické zkušenosti. Byl předsedou komise pro kontrolu Bezpečnostní informační služby. Působil ve vládě Miloše Zemana jako ministr bez portfeje. Navíc nabral bohaté diplomatické zkušenosti z působení v Rusku a na Ukrajině. Deset let diplomatických zkušeností jistě není k zahození. Zapomínat bychom ale neměli ani na to, že byl ředitelem Úřadu na ochranu ústavy a demokracie. V současnosti je poslancem za Svobodu a přímou demokracii (SPD).
3) Na rozdíl od Petra Pavla je ve svém chování konsistentní: Za svobodu projevu vystupoval v minulosti – a vystupuje za ni i dnes. Odmítá cenzuru, protestuje proti nálepkování občanů s odlišným názorem, ať už je užíván termín „ztroskotanci“ či „dezoláti“. Za jednu z hlavních hodnot pak razí potřebu mírových jednání. Tím se liší od podporovatelů eskalace válečného konfliktu na Ukrajině. Je to právě Jaroslav Bašta, kdo odmítá pojem „dezinformace“, neboť tak jsou podle něho často označovány názory, které jsou Fialově kabinetu nepohodlné, bez ohledu na to, o jak silné argumenty se opírají.
Je vládním fiaskem, že nedokázala vybrat někoho s kvalitami Jaroslava Bašty. Baštovi odpůrci budou patrně poukazovat na kauzu ohledně podvodů s vízy na Ukrajině, kdy však J. Bašta nebyl nikdy v této kauze souzen – a neexistují proti němu sebemenší důkazy. Sám Bašta jakoukoli vinu důsledně popírá. Jestliže někdo pokládá za nevinného ministra Rakušana v kauze Dozimetr, nemůže pak v žádném případě vinit Jaroslava Baštu. Na rozdíl od pana Rakušana však pan Bašta nekryl člověka zachyceného při podvodném jednání v odposleších (na mysli mám pochopitelně Petra Mlejnka a firmu Techniserv).
Je zcela evidentní, že Jaroslav Bašta představuje pro vládu a mainstreamová média problém. Má čistý morální štít prověřený časem, získal mnohaleté politické zkušenosti v různých vrcholných funkcích – a nebojí se jít se svými pevnými názory na veřejnost. Není to žádný prázdný reklamní produkt. Není to politická korouhvička. Je to osobnost.
Provládní příznivci se zmohou na jediné: Jaroslava Baštu dehonestují a vysmívají se mu, že prý nemá žádnou podporu. V České televizi určitě ne – ale otázkou je, jaké podpory se dočká mezi občany. Vzkazuje nám toto: „Chápu vás, postupujete správně. Tato protilidová vláda chaosu a absurdit musí odejít. Budu–li zvolen prezidentem, přijdu vás na demonstraci podpořit.“
Štvavé ideologicky zaměřené provládní médium, Forum 24, sklouzává k ubohým pokusům Jaroslava Baštu vykreslit jako jakéhosi podivína bez šance na úspěch. Očerňováni a zesměšňováni ovšem jsou i jeho podporovatelé. Pavel Šmejkal z Fora 24 ve svém pamfletu ze dne 5. 12. 2022 píše: „Se znalostmi vystupování většiny voličstva SPD na sociálních sítích se dá předpokládat, že půjde o podporu veskrze agresivními a vulgárními statusy na facebooku či twitteru. A abychom byli přesní, sluší se dodat, že půjde o příspěvky plné hrubých chyb a často psaných velkými písmeny.“ Dlužno dodat, že gramaticky správně je: "...sluší se dodat, že půjde o příspěvky plné hrubých chyb a často psané velkými písmeny." Výraz "psaných" je tedy v daném kontextu nesprávný.
Docela mě bude zajímat, kolik gramatických chyb v mém příspěvku pan Šmejkal objeví. Asi tolik, kolik v něm najde vulgarit, neboť kdo má po ruce argumenty, nepotřebuje se uchylovat k nadávkám.
Za prezidenta republiky chci osobnost. Člověka morálně vybaveného, který se nehrbí před globální mocí, ale zastává vlastní názory a postoje. Člověka, kterého skutečně zajímají občané v nouzi – a neohání se jimi pouze v líbivých statusech na sociálních sítí. Ze všeho nejvíce si však přeji, aby pro tohoto člověka byl mír tou hlavní hodnotou, které se nic jiného nevyrovná.
Vážím si osobnosti
Koho chce volit Fialova klika?
„Agenta Pávka?“, s úsměvem se táži.
Člověka, který pravý opak říká,
jen když ta slova pomohou mu k stáži?
Chceme snad na Hrad mistra v kamufláži,
jenž svoje díry v minulosti látá?
Kariérista nemá váhu zlata:
Ten totiž vždy jen po metálech baží.
Kterápak z hodnot že mu bude svatá?
Já jsem ten, kdo si osobnosti váží.
S tituly kauza nebezpečně tiká:
Danuše se nás přesvědčit teď snaží,
že v jejím prádle jsou jen čistá trika.
Když spadne bomba, tak je ihned v ráži.
Důkazy hledat? Kdo se opováží?
Danuše vmžiku s přísným trestem chvátá.
Proč něco šetřit? Žádá zásah NATa.
Má přece jasno s první reportáží.
Faleš je u ní obří jako vrata.
Já jsem ten, kdo si osobnosti váží.
Trpí a strádá naše republika:
S vládními stropy elektřina zdraží.
Fiala hlásá, ať si každý zvyká,
o mnohých mluví jako o pakáži.
Jaroslav Bašta vládní svitu zpraží.
Svobodu hájí srdcem demokrata,
touží zem vyvést z marastu a bláta.
Odmítá tvrdě účast na masáži.
Sklenice hněvu je již vrchovatá.
Já jsem ten, kdo si osobnosti váží.
Bašta chce mír – a hájí „dezoláta“.
Asi, že ví, co že je velká ztráta.
Špatný je snad, že staví na kuráži?
Tupí ho parta velmi jedovatá.
A kdo z vás též si osobnosti váží?
Namluveno:
Pro lásku boží
Marek Řezanka
Je zvláštní doba – což je prostě znát:
Do války velet se dnes jaksi nosí,
a kdo by mír chtěl, je hned „dezolát“,
jenž neklaní se před symbolem kosy.
Zubaté nechce vlastní děti dát
pro blaho hodnot obalených krví.
Kdo trochu myslí, ví, že rychlý mat
dostane chudák vždycky jako prvý.
Nechtějme válku – to je jasný vzkaz.
Bojujme za mír. Lidi, prosím vás:
Jak to vše začne – pak se hroby zmnoží.
Nechtějme tupě čekat na rozkaz.
Kdo slouží válce, tomu zlomí vaz:
Vzdorujme, prosím, pro vší lásku boží…
Zastavení s Jaroslavem Baštou
Marek Řezanka
Zastavení diplomatické
Zatímco se vládní kandidáti předhánějí, kdo z nich by učinil větší, ale o to více nicneříkající gesto proti V. Putinovi, Jaroslav Bašta nám klidným a rozvážným hlasem vzkazuje:
„Já bych neviděl důvod být nezdvořilý, protože emoce a zahraniční politika nejdou dohromady.“
Jaroslav Bašta se jasně vyjádřil, že nechce, aby se v naší republice mobilizovalo do války. Jako jeden z mála kandidujících, ne–li jediný, si uvědomuje cenu lidského života. On nechce od první nanosekundy válčit s Ruskem. Proto říká:
„Nemusí se to vůbec jmenovat mír, ale jen příměří.“
Na rozdíl od svých soupeřů jasně pojmenovává, jaké máme ohledně dění na Ukrajině možnosti:
„Bavme se tedy o tom, jaká je alternativa k míru. Třetí světová. Když nebude mír, tak co bude, no nejspíš třetí světová válka.“
Já volím mír. Co vy?
Zastavení demokratické
Jaroslav Bašta odmítá jakýkoli nátlak na občany, aby byli nuceni říkat „jedinou možnou pravdu“. Všiml si například počínání České televize, kdy ti, kteří Rusko neoznačí za „teroristický stát“, získají nálepku „kolaborantů“. Škoda, že v době Bushovy války v Iráku Česká televize v tomto ohledu očividně spala. Jaroslav Bašta volá po diskusi a dialogu – a ostře se vymezuje vůči propagandě:
„Některé redakce veřejnoprávní televize termín svobodná diskuse vůbec nechápou. Pravda je přece jen jedna – ta jejich. Co jí odporuje, musí být kremelská propaganda. Mají stejně omezený pohled na realitu jako fanatičtí svazáci v roce 1952.“
Zatímco provládní prezidentští kandidáti se předhánějí v tom, kdo z nich je demokratičtější a kdo se více hlásí k listopadovým událostem v roce 1989 s tím, že dnes žijeme v nejkrásnějším možném světě, Jaroslav Bašta kritizuje pokusy o návrat k totalitním praktikám a varuje před nimi:
„Po dalších skoro třiceti letech naší posttotalitní historie mi připadá, že se kolo dějin vrací někam na svůj počátek, kdy existovali páni a poddaní. V oblasti svobody slova můžeme pozorovat nástup totalitních tendencí. Přestala platit Masarykova teze, že demokracie je diskuse. Na místo svobodné výměny názorů a společenského dialogu nastoupily v lepším případě mimoběžné monology, v horším propaganda. Společnost je totiž fatálně rozdělena.“
Jaroslav Bašta poukazuje na fakt, že naši společnost nerozděluje Miloš Zeman, ale systémový trend, kdy si jistá vlivová skupina uzurpuje nárok na určování, co se říkat smí, a co nikoli. Neváhá kritizovat tzv. liberální demokracii“, která mu svými projevy nepřipadá ani liberální, ani demokratická:
„Liberální demokracii považuji podle toho, jak se projevuje třeba u nás, za nedemokratickou. Mám na mysli snahu omezovat názory či nálepkovat. Vytvořily se zde poměry, kde začala působit nejhorší forma cenzury, a to autocenzura. Lidé se bojí něco říct, aby se nedostali do konfliktu v práci. Bojí se, aby nebyli nálepkováni.“
Přejme si spolu diskutovat. Odmítněme ale být tlačeni do memorování předepsaných „pravd“.
Já volím svobodu slova. Co vy?
Základem sociální stability musí podle Jaroslava Bašty být boj s inflací, tedy zdražováním, a garance veřejného systému v oblasti zdravotní péče, vzdělání a důchodů. Dále je přesvědčen, že je nutné definovat a zajistit energetickou a potravinovou bezpečnost naší země.
Zastavení sociální
Provládní prezidentští kandidáti spolu soutěží, kdo z nich pokládá tzv. Green Deal za větší příležitost. Oproti tomu Jaroslav Bašta poukazuje na hrozby, které tento projekt přináší řadě občanů v oblastech sociální a ekonomické – ale i lidskoprávní. Rovněž kritizuje, že v propagaci této ideologie platí pro různé státy různé přístupy:
„Tichou a nepřiznanou výjimku má také Německo. Takže zase princip dvojího metru platí, ti bohatí si můžou dělat, co chtějí a chudým a malým budou vysvětlovat, že musí poslouchat a že nesou odpovědnost třeba za to, jestli za nějakých sto let tady nebude poušť nebo subtropy kvůli kysličníku uhličitému. Je to něco, čemu moc nerozumím, protože všechny dosavadní utopie slibovaly, že bude lépe a radostněji. A jen Green Deal a Velký Reset jsou první ideologie, která staví na tom, že bude hůř a že se na to máme těšit. Já si myslím, že jedinou rozumnou reakci je vyhnat všechny kdo to prosazují od válu a zbavit je moci. Protože jsme tady doma, a protože se nás to bezprostředně dotýká, začít bychom měli s naší vládou. V tomto případě, slibuji jako kandidát na prezidenta, že udělám všechno pro to, abych tuhle asociální, protilidovou a protinárodní vládu pomohl svrhnout.“
Jaroslav Bašta zcela jednoznačně odsuzuje tvrdou asociální politiku Fialova kabinetu:
„Máme vládu, která má pocit, že nemusí dělat nic. Všimněte si, že jenom tři země Evropské unie nepřijaly žádná plošná opatření proti zdražování energií. Nás bude čekat něco daleko horšího, než jsou energie, a to možná celosvětový nedostatek potravin a extrémní zdražování potravin. Neumím si představit současnou mladou hédonistickou generaci, že by se musela začít chovat tak, jak si ještě pamatuji z 50. let, kdy maso bylo jednou za týden.“
Bašta je jediný kandidát, který se nebojí hlásat k významné části naší společnosti, která je však mainstreamem nálepkována jako „dezoláti“. Dokonce prohlásil, že by jako prezident mezi tyto lidi zavítal.
„Tato protilidová vláda chaosu a absurdit musí odejít. Budu–li zvolen prezidentem, přijdu vás na demonstraci podpořit.“
Je vám snad všem asi jasné, že o tomto kandidátovi se mnoho pozitivního z České televize nedozvíte. To ale ještě neznamená, že nemá šanci být zvolen. O tom rozhodnete jen a jedině vy.
Já volím zastání pro slabé, nemocné a handicapované. Volím sociální smír. Volím lidskost. Co vy?
Srbi, môžete sa spoľahnúť na Rusko
Bratislava 22. decembra 2022 (HSP//Foto:TASR/AP–Darko Vojinovic)
Ruský veľvyslanec v Srbsku Alexander Bocan–Charčenko povedal, že Srbsko sa môže spoľahnúť na Rusko v súvislosti so situáciou v Kosove a Metohiji, informuje portál
Zdôraznil, že obe krajiny budú naďalej koordinovať svoje postoje v tejto záležitosti. “Ľudia v Srbsku vedia, že sa na Rusko môžu vždy spoľahnúť. Bez ohľadu na vážne výzvy pre našu krajinu v súvislosti s konfrontáciou s NATO, ktorá nám bola vnútená. Naďalej sa zúčastňujeme na riešení súčasných medzinárodných kríz vrátane Kosova,” uvádza sa v texte uverejnenom v časopise International Affairs, o ktorom informovala agentúra TASS. Ako uviedol Bocan–Charčenko, Rusko bude naďalej úzko spolupracovať s Belehradom pri obrane zákonných práv Srbska v súvislosti s Kosovom a Metohijou.
Podľa diplomata je kľúčovým nástrojom Moskvy v tejto záležitosti skutočnosť, že Rusko je stálym členom Bezpečnostnej rady OSN.“Samozrejme, s tým, že iniciatíva vždy vychádza z Belehradu,” povedal Bocan–Charčenko.
Dodal, že Rusko má v tejto otázke spoločný postoj s čínskymi partnermi, pretože aj Peking trvá na prísnom dodržiavaní noriem medzinárodného práva a udržiavaní témy Kosova a Metohije na programe rokovania Bezpečnostnej rady OSN. Ruský diplomat pripomenul slová prezidenta Vladimira Putina, že postoj Ruska k otázke Kosova a Metohije sa nezmenil.
“Vyzývame na trvalé vzájomne prijateľné riešenie medzi Belehradom a Prištinou na základe medzinárodného práva a rezolúcie Bezpečnostnej rady OSN č. 1244,” povedal Bocan–Charčenko.
Dodal, že takéto riešenie by malo uspokojovať záujmy Belehradu a srbského ľudu a mala by ho schváliť Bezpečnostná rada OSN.Ruský veľvyslanec zdôraznil, že Rusko chápe obavy a problémy Srbska ako svoje vlastné, pretože Srbsko neustupuje zo svojho postoja k sankciám a odmieta sa pripojiť k západným obmedzeniam voči Rusku.
“Západ využíva nepokoje v Kosove ako prostriedok nátlaku na prezidenta Alexandra Vučiča, aby ho zahnal do kúta a prinútil ho pripojiť sa k protiruským sankciám,” povedal Bocan–Charčenko.
Dodal, že spolupráca Ruska so Srbskom je zameraná na posilnenie bojovej spôsobilosti tejto krajiny, zabezpečenie jej sociálno–ekonomickej stability a posilnenie jej suverenity.
Jak Německo přispělo k válkám o jugoslávské dědictví
Ještě v červnu 1991, když už situace na Balkáně se stávala téměř bezvýchodnou, pokusila se Evropská unie všemi prostředky podpořit Jugoslávii jako jednotný stát. Prezident komise EU Jaques Deloros lákal dohadující se strany programy okamžité pomoci, nabízel půjčky několik miliard dolarů a rychlou asociaci země do EU: Přesto Slovinci a Chorvati byli k neudržení. 25. 6. 1991 vyhlásili svoji samostatnost a odmítli se zúčastnit jakýchkoliv jednání o možné společné budoucnosti všech jugoslávských národů. Tím začala v Jugoslávii válka. Tím opět byla nastolena otázka Orientu. Evropské mocnosti se nedohodly na tom, co je nutné dělat. Velká Británie, Francie a Holandsko trvaly na zachování jednoty státu, stejně jako USA a generální tajemník OSN. Němci se však vyslovili pro uznání nezávislosti Slovinska a Chorvatska. Stanovisko ostatních států se jim podařilo zvrátit. 15. ledna 1992 uznala EU Chorvatsko a Slovinsko, Makedonie a Bosna následovaly. Jugoslávie zaniká. Válka o Bosnu mohla začít.
24.5.1992 prohlásil německý ministr zahraničních věcí, že je nutné srazit Srbsko na kolena. Tento požadavek se brzy stal požadavkem veřejnosti. Jak k tomu došlo? V srpnu viděl celý svět vyhublé postavy vězňů ze srbských koncentračních táborů. Na podzim se veřejnost dozvěděla o masovém znásilňování muslimských žen Srby. V lednu 1993 vypracoval poslanec CDU Stefan Schwarz zprávu o pokusech na lidech, prováděných jedním „srbským Josefem Mengelem“. V únoru 1994 přinesly televizní stanice snad na celém světě drastické záběry roztrhaných mrtvol na tržišti v Sarajevu. V dubnu svět slyšel zoufalé volání o pomoc z obklíčeného Goražde. Podněcují se zprávy o národnostních čistkách, o vyvražďování národnostních skupin (nepoměrně méně byla veřejnost informována o zločinech chorvatské a muslimské strany, pozn. red.)
Otázkou bylo, jak dostat tuto válku pod kontrolu. Mají do bojů zasáhnout bojové jednotky NATO, mají být vytvořeny ochranné zóny, má být dodržováno embargo nebo mají být na Balkán dodávány i těžké zbraně? Odpověď byla dlouho hledána.
Wolfgang Schäuble v dubnu 1994 prohlásil: „Pro nás je Bosna důležitější než cokoli jiného.“ Proč je Bosna tak důležitá? Nejde jen o Balkán. Jde o celou Osmanskou říši. Bosna je jen místem řezu, na kterém jedna světová mocnost jiné mocnosti odřezává cestu. Jedna chce ke Středozemnímu moři, druhá k Perskému zálivu. Jednou mocností je Rusko, druhou Německo. Zde na Balkáně opět ožívá stará rivalita. Německo opět sní svůj starý císařský sen o vytvoření Středoevropského svazku.
Společně s Rakousko–Uherskem, Bulharskem a Turecko–Osmanskou říší, která zahrnovala Sýrii, Palestinu a Izrael, ústřední mocnosti v čele s Německem téměř dosáhly cíle sledované první světovou válkou. Vojensky a ekonomicky měl tento obrovský podnik dosáhnout „Bagdádské linie“, která by umožnila vybudování železnice z Berlína až k Perskému zálivu. Bagdádská linie měla světu ukázat: vše, co leží nalevo i napravo od kolejí, je naše.
Německo a příští válka, autor Wolfgang Michal, Berlín 1995
Střední Evropa přijala vůdčí roli Německa. Přijala nebo musela přijmout?
Z. Brzezinski, autor „Velké šachovnice“, se zmiňuje o Německu. „V intenzivní angažovanosti pro Evropu spatřuje Německo možnost své historické očisty, restauraci morální a politické důvěryhodnosti…Přes počáteční neochotu sjednocené Německo nakonec (z amerického podnětu) formálně uznalo hranici na Odře a Nise a tento krok odstranil nejvýznamnější výhrady Polska, jež bránila rozvoji užších vztahů s Německem… Přes Polsko mohl německý vliv rychle postupovat na sever – Po Pobaltí – a na východ – na Ukrajinu a do Běloruska…
Skutečnost, že střední Evropa přijala vůdčí roli Německa – což nebylo zejména u menších středoevropských zemí tak jednoduché –, dosti usnadnila na první pohled zřejmá německá snaha , aby se klíčové evropské instituce posunovaly i směrem na východ.“ (c.d., str. 67–76 )
Nás tento geopolitický přešlap USA hodně stál. Uveďme jen jeden z mnoha možných příkladů. Paní Angela Merkelová, tehdy ještě kancléřka SRN, se dlouhodobě angažovala nejen ve prospěch polské německé menšiny, ale také ovlivnila rozhodujícím způsobem naší zahraničně–politickou orientaci a postoj našich vládnoucích elit k tzv. sudetským Němcům.
B. Posselt: „Jsme šťastni, že také na spolkové úrovni se něco pohnulo. A také za to děkuji Tobě, Horste, Tvé houževnatosti, o které se v Německu začíná mluvit. S vytrvalostí také naléháš na to, aby Spolek (SRN, pozn. red.) své povinnosti vůči nám, sudetským Němcům, plnil. Tobě můžeme děkovat, že zřízení Sudetoněmeckého muzea v Mnichově je v koaliční smlouvě. Nyní musí po slovech následovat skutky, milá spolková vládo! Já jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléře, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“ (Z projevu B. Posselta na 63 sjezdu „sudetoněmeckého landsmanšaftu“, Norimberk, květen 2012)
Po několika měsících poté premiér P. Nečas v čele početné státní delegace již ujížděl do Mnichova, kde před bavorským zemským sněmem pronesl podlézavý projev. Pak následoval B. Sobotka, který v oficiální proněmecké politice, spolu se svými věrnými, došel až přespříliš daleko. ČSSD jako významná česká politická strana přestala existovat a „Slávek“ přišel o post předsedy vlády ČR. Ani následná vláda Babiše neudělala konec nerovným česko–německým vztahům. Fialova vláda navázala na sobotkovské tradice. Je až neskutečné, co svou vládní politikou v nejrůznějších směrech dosáhla. Značná část politiků i občanů republiky považuje tuto vládu za nejhorší za posledních více než třicet let. Až k těmto „metám“ jsme došli. Bude dobré si znovu říci, že na počátku této cesty stála paní A. Merkelová, která nás na ni nejen uvedla. Nyní máme vojáky již i v pobaltských státech, čeští dobrovolníci bojují na Ukrajině a od nás proudí zbraně a munice na ukrajinskou frontu. Vedle USA patří ČR k nepřátelům Ruska.
A. Merkelová se v souladu s americkou politikou zasloužila o dosažení mnohem vyšších cílů. Když došlo k mírovým jednáním o bojích na Donbasu, měly Minské dohody mír zajistit. Teprve nedávno se paní A. Merkelová vyjádřila, že cílem Minských dohod nebylo dosažení míru, ale dát Ukrajině čas, aby se připravila i a velkou válku. V tom jí pomáhal i pan F.–W. Steinmeier , tehdejší ministr zahraničních věcí SRN. Nesmíme však zapomenout, že pan Steinmaier se „otázkám“ Ukrajiny věnoval již dříve. Byl jedním ze západních garantů, kteří smlouvu mezi Janukovyčem, tehdejším prezidentem Ukrajiny, a majdanskou opozicí, podepsali. Když během několika hodin poté agresivní opozice obsadila důležité státní budovy, od nichž Janukovyč stáhl strážní ozbrojené jednotky, jak se zavázal, západní garanti mlčeli. Janukovyč doplatil na svou důvěřivost. Musel utéct, aby si zachránil život. A tak za blahosklonného mlčení pánů „garantujících mírové urovnání vztahů mezi prezidentem a opozicí“ se začal prudce rozvíjet proces majdanizace Ukrajiny, který dozrál do současné situace. J. Skalský
Bývalý zbrojní inspektor OSN Scott Ritter – Merkelová odhaluje prolhanost Západu
07.12.2022 | 15:50
Angela Merkelová se domnívala, že zdržováním členství v NATO a později prosazováním minských dohod získává Ukrajina čas, aby mohla lépe čelit ruskému útoku, stejně jako se Chamberlain domníval, že získává pro Velkou Británii a Francii čas na to, aby shromáždily síly proti hitlerovskému Německu. bývalé německé kancléřky Angely Merkelové vrhají světlo na obojetnou hru, kterou Německo, Francie, Ukrajina a Spojené státy hrály v období před únorovou ruskou invazí na Ukrajinu.
Zatímco takzvaný „kolektivní Západ“ (USA, NATO, EU a G7) nadále tvrdí, že ruská invaze na Ukrajinu byla aktem „nevyprovokované agrese“, skutečnost je daleko jiná: Rusko se nechalo oklamat a uvěřilo, že existuje diplomatické řešení násilí, které vypuklo v oblasti Donbasu na východě Ukrajiny po převratu na Majdanu v Kyjevě v roce 2014 podporovaném Spojenými státy.
Namísto toho Ukrajina a její západní partneři pouze získávali čas, než NATO vybuduje ukrajinskou armádu schopnou obsadit celý Donbas a také vystěhovat Rusko z Krymu.
V z minulého týdne Merkelová zmínila mnichovský kompromis z roku 1938. Srovnala rozhodnutí, které musel učinit bývalý britský premiér Neville Chamberlain v souvislosti s nacistickým Německem, se svým rozhodnutím postavit se proti členství Ukrajiny v NATO, když byla tato otázka vznesena na summitu NATO v Bukurešti v roce 2008.
Merkelová se domnívala, že zdržováním členství v NATO a později prosazováním minských dohod získává Ukrajina čas, aby mohla lépe čelit ruskému útoku, stejně jako se Chamberlain domníval, že získává pro Velkou Británii a Francii čas na to, aby shromáždily síly proti hitlerovskému Německu.
Závěr z této retrospektivy je ohromující. Zapomeňte na chvíli na to, že Merkelová srovnávala hrozbu, kterou představoval Hitlerův nacistický režim, s hrozbou, kterou představuje Rusko Vladimira Putina, a soustřeďte se raději na skutečnost, že Merkelová věděla, že pozvání Ukrajiny do NATO vyvolá ruskou vojenskou reakci. Místo aby tuto možnost zcela odmítla, prosazovala Merkelová politiku, jejímž cílem bylo zajistit, aby Ukrajina byla schopna takovému útoku odolat.Zdá se, že válka byla jedinou možností, kterou odpůrci Ruska vůbec zvažovali.
Putin: Minsk byl chybou
Komentáře Merkelové jsou bývalý ukrajinský prezident Petro Porošenko pro několik západních médií. „Naším cílem,“ prohlásil Porošenko, „bylo nejprve zastavit hrozbu, nebo alespoň oddálit válku – zajistit osm let na obnovení hospodářského růstu a vytvoření silných ozbrojených sil.“ Porošenko dal jasně najevo, že Ukrajina nepřišla k jednacímu stolu o minských dohodách v dobré víře.
K tomuto poznání dospěl i Putin. Na nedávném setkání s ruskými manželkami a matkami ruských vojáků bojujících na Ukrajině, včetně několika vdov po padlých vojácích,, že bylo chybou přistoupit na minské dohody a že problém Donbasu měl být tehdy vyřešen silou zbraní, zejména vzhledem k mandátu, který mu udělila ruská duma ohledně oprávnění použít ruské vojenské síly na „Ukrajině“, nejen na Krymu.
Z Putinova opožděného uvědomění by měl přeběhnout mráz po zádech všem těm na Západě, kteří operují mylnou představou, že nyní lze rusko–ukrajinský konflikt nějak vyjednat.
Žádný z ruských tzv. diplomatických partnerů neprokázal ani špetku integrity, pokud šlo o skutečné odhodlání k mírovému řešení etnického násilí, které vyšlo z krvavých událostí na Majdanu v únoru 2014, jež svrhly demokraticky zvoleného ukrajinského prezidenta s certifikátem OBSE.
Reakce na odpor
Když se rusky mluvící obyvatelé Donbasu postavili na odpor proti převratu a bránili demokratické volby, vyhlásili nezávislost na Ukrajině. Odpovědí kyjevského režimu na převrat byl osm let trvající krutý vojenský útok proti nim, při němž zahynuly tisíce civilistů. Putin čekal osm let, než uznal jejich nezávislost, a pak v únoru zahájil rozsáhlou invazi do Donbasu.
Putin vyčkával v naději, že minské dohody, garantované Německem a Francií a Radou bezpečnosti OSN (včetně USA), vyřeší krizi tím, že Donbasu poskytnou autonomii a zároveň zůstanou součástí Ukrajiny. Kyjev však tyto dohody nikdy neprovedl a Západ na něj nevyvinul žádný tlak, aby tak učinil.
Odstup Západu, když se rozpadly všechny pilíře vnímané legitimity – od pozorovatelů OBSE (z nichž někteří podle Ruska ukrajinské armádě cílené zpravodajské informace o ruských separatistických silách) až po dvojici normandského formátu Německa a Francie, která měla zajistit plnění minských dohod; Spojeným státům, jejichž samozvaná „obranná“ vojenská pomoc Ukrajině v letech 2015 až 2022 byla jen o málo méně, než vlk v rouše beránčím – to vše podtrhovalo krutou realitu, že nikdy nedojde k mírovému řešení otázek, které jsou základem rusko–ukrajinského konfliktu.
Nikdy k němu nedojde.
Zdá se, že válka byla řešením, o které usiloval „kolektivní Západ“, a válka je řešením, o které usiluje dnešní Rusko.
Zasévejte vítr, sklidíte vichřici.
Když se nad tím zamyslíme, Merkelová se nemýlila, když uváděla Mnichov 1938 jako předobraz dnešní situace na Ukrajině. Rozdíl je v tom, že v tomto případě nejde o ušlechtilé Němce, kteří se snaží zadržet brutální Rusy, ale spíše o dvojsmyslné Němce (a další obyvatele Západu), kteří se snaží oklamat důvěřivé Rusy.
To nedopadne dobře ani pro Německo, ani pro Ukrajinu, ani pro nikoho z těch, kdo se zahalili pláštěm diplomacie, zatímco před zraky veřejnosti skrývali meč, který drželi za zády.
Autor: Scott Ritter – bývalý spravodajský dôstojník americkej námornej pechoty. Slúžil v Sovietskom zväze, kde sa podieľal na implementácii zmlúv o kontrole zbrojenia, v Perzskom zálive počas operácie Púštna búrka a v Iraku, kde dohliadal na likvidáciu zbraní hromadného ničenia. Po americkej invázii do Iraku v marci 2003 sa Ritter vyslovil proti vojne. Pokračuje v tom aj dnes a kritizuje americkú zahraničnú a národnú bezpečnostnú politiku.
Zdroj:, , preklad:
Vučić – Po slovech Merkelové se Západu nedá věřit
11.12.2022 15:54
Srbský prezident Aleksandar Vučić označil prohlášení bývalé německé kancléřky Angely Merkelové o cílech „Minsk–2“ za neuvěřitelné. Skutečnost, že Kyjev nechtěl implementovat minské dohody, podle hlavy srbského státu dramaticky mění politické vztahy.
Prohlášení bývalé Merkelové, že Minské dohody byly podepsány, aby Ukrajina mohla být silnější, komentoval prezident v projevu k občanům. Zdůraznil své překvapeni, že je možné, aby to řekla. „Pro mě je toto prohlášení, pokud se potvrdí, téměř neuvěřitelné," řekl. Vučić také připomněl prohlášení bývalého ukrajinského prezidenta Petra Porošenka, zatupujícího v Minsku Ukrajinu, že Kyjev se nikdy nechystal implementovat minské dohody. "Toto prohlášení v mnoha ohledech mění fakta o tom, co se děje od roku 2014," řekl Aleksandar Vučić. "A to je pro mě jasný signál, že by se vám nemělo věřit," řekl na adresu Západu spoluobčanům.
Jan Urbach, vaše věc.cz
Byly definovány příčiny pro začátek třetí světové války
Sivkov přiznal, že třetí světová válka již definitivně “přezrála”
Vojenský expert a doktor vojenských věd Konstantin Sivkov vyjmenoval příčiny pro začátek třetí světové války.“Chápání charakteru třetí světové války, dokonce každé války, zahrnuje zcela konkrétní soubor ukazatelů a charakteristik. První, čím se začíná vždy, jsou příčiny, které vyvolávají ten či onen konflikt nebo válku”, říká expert.
Datum příspěvku 10. prosince 2022
Sivkov poznamenal, že ani jedna válka nezačíná na základě individuálního přání nějakého diktátora. Jakákoliv válka je vždy vyvolána velmi vážnými rozpory mezi národy. Když mluvíme o světových válkách, tak se jedná o rozpory globálního charakteru. Zdůraznil, že dnes narostly rozpory, které jsou schopny vyprovokovat světovou válku, v dostatečném množství. Přičemž dnešní rozpory jsou mnohem globálnější a vážnější než ty, které vyvolaly dvě předcházející světové války.
“Dá se to říci i tak, že třetí válka světová dnes úplně přezrála”, říká Sivkov.
Jako první důvod expert jmenoval globalizaci a příchod nadnárodních subjektů. Právě tyto dva procesy protiřečí suverenitě států, protože ovlivňují možnost vlád té či oné země kontrolovat situaci na svých územích.
“Tyto záležitosti nastolují problém existence samotných států a stávají se metodou, s jejíž pomocí si globální elity zkoušejí zajistit svou dominanci nad světem. Ve snaze ochránit svou suverenitu začínají procesy proti všemu tomuto, začíná vznikat regionální suverenizace, kterou dnes vlastně sledujeme. Právě tyto trendy vytvářejí systém výhrůžek, které leží v základech vzniku nových konfliktů, a které jsou objektivní základnou pro třetí světovou válku”, pokračuje expert.
Zdůrazňuje, že vznikající konflikty vyvolávají globální krizi.
“Vzniká otázka o tom, na úkor koho se má snižovat spotřeba. Západ chce snižovat spotřebu na úkor jiných států a přitom si zachovat svou životní úroveň. Ostatní země tomu odporují. Vzniká otázka, jak má tuto úlohu řešit Západ, a jak mají stejnou úlohu řešit národy ostatních států. Je to rovněž základní podklad pro vážný válečný konflikt”, říká Konstantin Sivkov.
Mezi důvody pro třetí světovou také uvedl přelidnění jedněch regionů a nízké osídlení jiných.
“Vážný je také protiklad, který se projevuje v migraci, a také úsilí rozdělit území států, které disponují velkými plochami a zdroji. Právě proto se objektem takových nároků stává Rusko”, vysvětlil doktor vojenských věd.
Mezi rozpory, které mohou přivést k velké válce, Sivkov uvedl rozpory mezi “finanční bublinou” a reálnou ekonomikou, rozpory mezi národními a globálními elitami, a také duchovní rozpory mezi otevřeným satanismem globalistů a duchovními hodnotami tradičních civilizací.
“Tento soubor rozporů má mnohem hlubší základ, než byly dokonce ty rozpory, jež vyvolaly druhou světovou válku”,uzavřel Sivkov.
Pavel Šiškin, pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
Komu máme věřit, ptá se Putin. Inu nikomu
10.12.2022 10:57
Angele Merkelová zdá se šokovala svými posledními výroky téměř každého. To, že uvedla, že protahovala jednání o realizaci Minských dohod, které jinak byly jasné a měly vytvořit z Doněcka a Luhanska samosprávné, autonomní oblasti, byť formálně v rámci Ukrajiny, aby posílila vojenskou připravenost Ukrajiny na předpokládaný budoucí vojenský konflikt s Ruskem asi nepřekvapilo jenom Putina.
Kolik to bylo zbytečných jednání navozujících atmosféru naděje, že i v této východní končině Evropy nastane pokoj a klid, kolik úsměvů a zbytečných tlachů, které trvaly roky.
A jak nyní uvedla. Vše to byla šalba a podvod. Alespoň ona (a Macron se zatím nevyjádřil) měla jediný cíl, totiž, aby minské dohody realizovány nebyly.
Každý chápe, že splnění dohod, by odstranilo, zřejmě nejdůležitější důvod k vypuknutí následné ruské invaze a tak s klidem můžeme Merkelovou označit jako možná nejvýznamnější pachatelku současné krize, která díky následným s schizofrenním sankcím Západu a bohužel zejména EU zachvátila i nezápadní svět.
Kdyby měl být někdo dán na pranýř světového soudu, byla by to ona. Ale v zásadě nikoho dnes už tato ženština nezajímá.
Co ale každého z nás zajímá, zda vůbec je možné nějaké jednání mezi Ruskem a Západem. A odpověď správně zní. Ano, ale až Rusko jak na frontě vojenské, tak i na frontě ekonomické porazí své nepřátele, tedy i nás…
Vladimír Putin zjevně byl hluboce zaskočen a jeho slova na margo Merkelové jsou otevřená a zklamaná. Představa, že se po roky stýkal s někým, kdo ho chtěl jménem Západu zničit byla pochmurná.
Nuže, co řekl:
„Upřímně řečeno, bylo to pro mě naprosto nečekané. Je to zklamání.
Upřímně řečeno, nečekal jsem, že to od bývalého kancléřky uslyším, protože jsem vždy předpokládal, že vedení SRN je k nám upřímné.
Ano, samozřejmě byli na straně Ukrajiny, podporovali ji, ale přesto jsem si myslel, že německé vedení vždy upřímně usilovalo o urovnání na principech, na kterých jsme se dohodli a kterých bylo dosaženo i v rámci minského procesu.
To jen dokazuje, že jsme udělali vše správně, pokud jde o zahájení speciální vojenské operace. Ukázalo se, že tyto minské dohody nikdo nehodlá plnit. Vedení Ukrajiny podle slov bývalého prezidenta Porošenka také řeklo, že se k tomu nechystá, podepsalo je, ale nehodlá je realizovat.
Přesto jsem spoléhal na to, že ostatní účastníci budou upřímní.
Ukázalo se, že nás také klamali a smyslem bylo pouze napumpovat Ukrajinu zbraněmi a připravit ji na boj. Zřejmě jsme se nestihli zorientovat, abychom byli upřímní.
Možná jsme s tím měli začít dřív. Stále jsme však doufali, že se nám podaří dosáhnout dohody v rámci minských dohod.
Nyní je tu otázka důvěry. Ale důvěra je téměř nulová. Jak vyjednávat? O čem? A je možné s někým vyjednávat? Kde jsou záruky? To je otázka!
Nakonec se ale stejně budeme muset dohodnout.
Mnohokrát jsem řekl, že jsme na tyto dohody připraveni, jsme otevření, ale nutí nás to přemýšlet o tom, s kým jednáme.“
Vracím se ke slovům Putina, že ta válka bude trvat dlouho a neexistuje nikdo na Západě, s kým by se mohl důvěryhodně dohodnout.
Když ho podvedla politička, která po 16 let budovala svou image jako mírotvorce a hledačka kompromisů, jak může věřit těm současným, kteří sem tam prohodí konejšivá slůvka ve vztahu k Rusku, ale zároveň schvalují další a další sankce a posílají zbraně.
Já jenom, abychom si přestali dělat iluze.Věc je jasná: Buď bude poraženo Rusko, nebo Západ. A to bude trvat možná roky…Co jsme si jako Západ navařili, budeme muset sníst. A chutné to nebude.
Asi tak přátelé… Jiří Vyvadil, vaše věc.cz
„Formuje se nová světová většina“ – Euroasie
8.12.2022 10:31
Podle poradce ruského prezidenta Jurije Ušakova se v Eurasii rozvíjí „nová mocná síla“, která může být alternativou pro mnoho afrických a latinskoamerických zemí, které netolerují „moderní formy neokolonialismu“. Ušakov v úterý během svého projevu v Moskvě řekl, že euroasijské státy tvoří „novou světovou většinu“, tedy geopolitické centrum konkurující Západu. "Už nyní lze říci, že na euroasijské půdě se formuje nová, mocná, konstruktivní síla, můžete ji nazvat světovou většinou, která hájí spravedlivé a univerzální principy a přístupy," řekl.
Takový nezávislý kurz se prý nelíbí „těm silám, které lpí na starých konstrukcích světového řádu“. Zároveň připustil, že tato „nová světová většina“ se teprve formuje a zatím netvoří jedinou frontu, ale „to je realita, které se nelze vyhnout“. Mluvil také o vnitřních protivenstvích v rámci této „nové většiny“ a dodal, že v Eurasii existují státy, které jsou orientovány na „kolektivní západní menšinu“. Ušakov také řekl, že ruská zahraniční politika směřuje k multipolaritě.
Odkázal také na formulovaný koncept budování „společného prostoru z Lisabonu“. "Nyní je všem jasné, že tento projekt selhal," řekl poradce ruského prezidenta. Dodal, že dokonce i Evropská unie "od toho upustila" a Američané " mírně řečeno k jeho realizaci příliš nepřispěli". „V důsledku toho máme to, co máme. Tři desetiletí po rozpadu Sovětského svazu se Rusko nestalo integrální součástí větší Evropy, nedostalo byt ve společném evropském domově, nebylo nám to umožněno,“ řekl Ušakov. " Sami nyní chápeme, že tato očekávání a vyhlídky byly obecně dost iluzorní," dodal. Nyní podle jeho slov Rusko od těchto iluzí ustupuje. Jan Urbach, vaše věc.cz
Nebenzja – Rusko odstraní hrozbu z Ukrajiny. „ Když ne mírem tak vojenskými prostředky“
Nebenzja: pokud se hrozba z Ukrajiny neodstraní mírem, Rusko to udělá vojensky. Tak či onak bude cílů SVO dosaženo, zdůraznil stálý představitel Ruska při OSN.
Pokud hrozbu, kterou představuje Ukrajina, nelze odstranit mírem, Rusko to udělá vojensky. Toto prohlášení učinil stálý představitel Ruska Vasilij Nebenzja na zasedání Rady bezpečnosti OSN.
Poukázal na to, že země Západu v posledních 8 letech vychovávají z Ukrajiny „protiruské monstrum“ a zavírají oči před všemi hrůznými zločiny Kyjeva proti civilistům na Donbasu a také ukrajinským občanům. Západní země ignorovaly glorifikaci nacistických zločinců a jejich kompliců, stejně jako perzekuci rusky mluvícího obyvatelstva.
Kyjevskému režimu bylo vše odpuštěno v očekávání, že jednoho dne s nenávistí zaútočí na Rusko a stane se nástrojem v geopolitickém boji USA, zdůraznil Vasilij Nebenzja.
Poukázal na to, že s tím souvisí ostrá kritika Západu vůči Rusku. Všechny cíle speciální operace na Ukrajině, stanovené ruským vedením, však budou tak či onak vyplněny, upozornil stálý představitel.
Pokud těchto cílů nelze dosáhnout mírovou cestou a proměnit Ukrajinu v normální stát s dobrými sousedy, ze kterého nebude přicházet hrozba Rusku, pak bude tohoto cíle dosaženo vojenskými prostředky, uzavřel.
Pro Pokec24 přeložila Janinna
Kroky vlády proti chudobě nebudou stačit, varují experti
. 17:40, 6.12.2022
Experti navrhují, ať se vláda Petra Fialy zabývá změnou parametrů sociálních dávek. Odborníci tvrdí, že avizovaná vládní opatření proti drahotě u nejchudší části společnosti nezaberou. Vybízejí k sociálnímu tarifu nebo úlevám pro nejzranitelnější skupiny.
Článek
Podle průzkumu společnosti PAQ Research zdražování energií a potravin ohrozí až čtvrtinu českých domácností. Vláda Petra Fialy (ODS) dlouhodobě proklamuje, že „nenechá nikoho padnout“. Poslanci naposledy kývli na zvýšení rodičovského přídavku i úpravy příspěvku na bydlení.
Podle expertů oslovených Seznam Zprávami však vládní opatření, která začnou platit od Nového roku, nejsou dostatečná. Apelují na zavedení sociálního tarifu či odpuštění některých plateb pro zranitelné rodiny s dětmi.
„Dosavadní kroky vlády nebyly optimální. Hlavní nástroj, s nímž vláda doteď přišla, jsou stropy na ceny energií. Opatření může přijít vládu až na 130 miliard korun ročně. Myslím, že se trochu zaspalo s hledáním efektivnějších adresných opatření,“ uvedl pro Seznam Zprávy hlavní ekonom Delloite ČR David Marek.
V tomto ohledu zmiňuje právě úpravu parametrů sociálních dávek. „Na příspěvky na bydlení a přídavky na děti se ročně vyplácí méně než deset miliard korun. Kdybychom znásobili tyto dvě klíčové dávky, nejohroženější skupiny by to ochránilo daleko lépe,“ dodal. Sociolog a člen Národní ekonomické rady vlády Daniel Prokop uvedl, že na příspěvek na bydlení má sice nyní nárok asi pětina českých domácností, skutečně jej však pobírají asi jen čtyři procenta lidí. „Pokud se počet příjemců příspěvku na bydlení za rok podařilo zvýšit jen o padesát tisíc, tak si nejsem jistý, jestli tento nástroj bude stačit,“ uvedl v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Měsíční náklady na příspěvek na bydlení odhaduje Ministerstvo práce a sociálních věcí pro příští rok na 1,11 miliardy korun. Z toho 923 milionů korun připadá na současné příjemce a 189 milionů korun by si měli rozdělit příjemci noví.
Spoluautor studie Život k nezaplacení volá po dalších opatřeních, která zmírní problémy nejohroženějších skupin. Kromě zefektivnění příspěvku na bydlení navrhuje zavedení sociálního tarifu. Jasně stanovenou částku by mířil cíleně k nízkopříjmovým domácnostem.
„Lze ji adresovat třeba lidem čerpajícím slevu na děti nebo těm s nízkými důchody pod hranicí určité částky. Údaji z administrativních dat si definujete ohroženou skupinu. Když jsme to řešili v ekonomické radě vlády, tak nejchudší skupina měla okolo 25 procent domácností,“ řekl jeden z poradců vlády.
Připomněl, že letos schválený úsporný energetický tarif mířil do všech domácností a pohyboval se okolo tří tisíc korun. „U sociálního tarifu může být částka třeba dvojnásobná, ale jen pro těch 25 procent ohrožených domácností. Stát by to přišlo na polovinu peněz co úsporný tarif,“ srovnal Prokop.
Denně nám volají zoufalé rodiny Na azylové domy se obrací nová klientela
Petr Švihel
Seznam Zprávy
Reportáž z azylového domu v Roudnici nad Labem, kde byli ještě před rokem zvyklí spíše na žádosti o bydlení od těch, kteří žijí na ubytovnách. Nyní pracovníci líčí, že se na ně denně obrací několik rodin s dětmi. Už teď mají plno.
Článek
Úzkým můstkem přes koleje a pak až na konec dlouhé ulice, kterou na jedné straně lemuje Labe, na druhé železnice.
Azylový dům charitativní organizace Naděje je zastrčený na samém okraji Roudnice nad Labem, zájem o jeho služby ale aktuálně projevují lidé z celého Ústeckého a Středočeského kraje.
Speciálně vzrostl počet rodin, které nemají kde bydlet a hledají alespoň dočasnou střechu nad hlavou.
„Je to tou polohou na pomezí dvou krajů,“ vysvětluje vedoucí domu Michaela Roušová, zatímco s kolegy i nadřízenými z Naděje sedí v přízemní kanceláři hned u vchodových dveří do budovy.
„Dřív volaly tři, čtyři rodiny týdně, teď je to denně. Volající jsou skutečně zoufalí,“ ilustruje dramatický růst zájmu.
Foto: Petr Švihel, Seznam Zprávy
Protože je dům plně obsazený, zapisují si volající do pořadníku. „Potřebujeme vědět jejich jméno, kontakt a důvod, proč se ocitli v bytové nouzi,“ pokračuje vedoucí.
Obecně podle ní nelze říct, jak dlouhá je čekací doba – rozhoduje konkrétní životní situace.
Jelikož se žadatelů ptají na důvody, jsou schopní popsat, co se změnilo: dříve sháněli lůžko v azylovém domě zejména lidé a rodiny z ubytoven, nyní volají ti, co finančně nezvládají utáhnout současné bydlení.
Pomoc proti zdražování – Jak zvládnout krizi
Domácnosti a firmy čelí problémům s vysokou inflací a růstem cen energií. Projekt Seznam Zpráv „Jak zvládnout krizi“ vám nabízí praktické informace, jak ušetřit a jak řešit či snížit dopady zdražování.
Celkový obrázek vykreslují i další pracovníci Naděje, kteří se ve čtvrtek odpoledne v kanceláři sešli.
Sociální pracovnice Kristina Chlapcová přibližuje, že telefonáty s rodinami shánějícími bydlení bývají hodně vypjaté „Líčí nám, že už přespávají v autě. Nebo jsou na ulici.“
Oblastní ředitelka Naděje Michaela Lutišanová i vedoucí poboček Roudnice nad Labem a Štětí, kteří dohlížejí na širší škálu sociálních služeb, tuší, že se situace bude dál zhoršovat. „Sledujeme kompletní nárůst ve všech službách – od terénních pracovníků přes dluhové poradny až po azylové domy,“ podotýká.
„Nevíme, co bude dál. Budou se asi muset zapojit i obce,“ zmiňuje Josef Průša s tím, že kapacity dočasného bydlení už nestačí. Naděje navíc o jeden dům – v Litoměřicích – přišla.
Plno hlásí většina azylových domů, které Naděje v Česku provozuje
Jinde to ale podle Dany Nedělkové, předsedkyně Sítě aktérů pro domov, která azylové domy sdružuje, není o moc lepší – plné jsou prakticky všechny azylové domy pro rodiny a matky s dětmi.
„Možná byste našel v republice pár posledních míst pro samotné muže, a to ještě není ta největší zima,“ říká. Letošní situace je o to složitější, že je potřeba hledat ubytování i pro válečné uprchlíky.
Bydlení maximálně na rok
Azylový dům v Roudnici nad Labem se musí řídit podle poměrně striktních pravidel. V domě se nekouří a dodržuje se noční klid. Na ubytované nepřetržitě dohlížejí pracovníci domu.
Citelnější jsou pro klienty další pravidla, která vycházejí ze samotné podstaty, že jde o sociální službu. Ubytovat se lze zpravidla na jeden rok, poté je třeba se odstěhovat.
Kuchyň, která je v azylovém domě ubytovaným k dispozici. Tato konkrétně slouží v přízemí ubytovaným mužům.
Každý pokoj má k dispozici i nádobí, které je v zamčené skřínce.
Lednice stačí jedna na celý azylový dům. V ní mají ubytovaní potraviny jasně označené, aby nevznikaly problémy. K lednici mají klienti přístup jen pod dohledem pracovníků zařízení.
Nutné je také dodržovat maximální stanovenou kapacitu. Roudnický dům ji má nastavenou na 45 ubytovaných. Využít přitom mohou 9 pokojů pro rodiny s dětmi a 4 pro muže. Právě na tyto dvě skupiny se v Roudnici zaměřují.
Reálně se může stát, že je azylový dům kapacitně plně obsazený (poskytuje ubytování 45 osobám), přestože mu zbývá volný pokoj.
Právě proto, že sociální služba poskytuje ubytování až na jeden rok, je ze setrvačnosti skladba obyvatel pestřejší než aktuálně volající rodiny zoufale shánějící bydlení kvůli zdražování. Bydlení v azylovém domě nepředstavuje žádný luxus a poskytuje to nejzákladnější: pokoj s postelí, skříní, stolem a židlí (někdy i s televizí) a přístup ke společné kuchyni a koupelně. Ve společenské místnosti je kromě počítače s připojením k internetu i lednice, kam si každý může dát potraviny, ale musí si je uložit do vlastní podepsané tašky. Klienti k ní mají navíc omezený přístup – vždy musejí požádat pracovníky s klíči.
Ubytovaní si jsou enormního zájmu dobře vědomi, neskrývají tak vděčnost. Sami dobře vědí, jak je těžké střechu nad hlavou najít. Části z nich se krátí roční lhůta, kterou v azylovém domě můžou strávit (viz infobox), a tak shánějí nové ubytování.
Jiní zase už zažili beznadějné obvolávání azylových domů během letošního roku. To je i případ mladého muže, který se představuje jako Pepa. Přišel sem v říjnu i s tehdy těhotnou partnerkou, momentálně se tak na pokoji starají i o dcerku.
„Obvolával jsem toho víc, to bylo ještě léto. Nejdříve mi řekli, že tady nemají místo, pak se mi odsud na podzim ozvali,“ vypraví a informaci, že mu zavolali zpátky, i po měsíci podává s velkým překvapením a vděkem.
Foto: Petr Švihel, Seznam Zprávy
Pepa s rodinou je v azylovém domě od října. Teď se soustředí na to, aby s ním na pokoji mohly bydlet i dvě děti, které jsou zatím v dětském domově.
Vypráví, že před příchodem do azylového domu bydleli neoficiálně u příbuzných, kde ovšem hrozilo, že pokud na to přijde majitel, dostanou výpověď z nájmu všichni.
„Máme dost času si najít pořádné bydlení,“ pochvaluje si Pepa v reakci na dotaz, jestli se nebojí, co bude dělat za rok.
Žaneta, která bydlí s manželem a 4 dětmi na konci chodby v prostornějším pokoji s televizí, naopak začíná shánět jiné bydlení. V azylovém domě je od dubna, za pár měsíců tudíž bude muset odejít.
„Nemůžu sehnat bydlení. Jakmile řeknu, že jsme šestičlenná rodina a že jsem Romka… Všude navíc chtějí kauce,“ stýská si.
Žaneta bydlí v roudnickém azylovém domě od dubna. Aktuálně naráží na problémy při hledání nového bydlení mimo sociální službu.
„Přišla jsem o byt. Neměla jsem na zaplacení,“ vypráví, jak se tu i s rodinou ocitla. Přiznává, že vedle zdražování byl důvodem i manželův nástup do vězení.
Za zdejší bydlení je ráda. S pohledem na své děti, které u stolu hrají deskové hry, dodává, že jinak by byli na ulici.
Bloudění v kruhu
Velký vděk k azylovému domu v Roudnici nad Labem pociťuje rovněž šedesátník Václav Janeba, který v kuchyni v přízemí zrovna na sporáku vaří vajíčka natvrdo.
V teplém svetru a s pedantsky učesanými vlasy popisuje, že i jemu se blíží konec pobytu. V domově je od ledna, ale vše je prý na dobré cestě.
„V březnu jsem si našel práci. Dělám ostrahu a teď povýším. Budu mít hlavní pracovní poměr. Dostal jsem dokonce nabídku, kam se zajít zeptat na bydlení,“ slibuje si Václav od následujících dní zvrat ve svém životě.
Václav se těší, že by si díky práci mohli najít i bydlení. Věří, že díky azylovému domu opět začne fungovat.
„Zaplaťpánbůh za azylový dům! A až budu mít ten byt, třeba bude čas pomýšlet na seznámení s nějakou ženou. Ale popořadě…,“ říká a po očku sleduje bublající vodu a hned se vrátí k vychvalování vedoucí azylového domu i všech pracovníků.
Loni v zimě byl přitom na dně. Než se dostal sem do Roudnice, žil čtyři měsíce v garáži. „Živily mě kontejnery, za to se nestydím,“ dodává vážně.
Pokoj s Václavem sdílí Jan. Vysoký muž s vlasy po ramena si ale tak nadějnou budoucnost nemaluje.Sám se řadí mezi „slabé“ a popisuje, kterak střídá bydlení v azylových domech s bydlením na ubytovnách.
„Na poslední ubytovně mi ukradli tablet, který mi zůstal jako památka na mámu. Když jsem to nahlásil, začali mi vyhrožovat,“ tvrdí. Výhrůžky podle svých slov bral vážně, protože šlo o drogově závislé, s nimiž sdílel pokoj. „Ti byli všehoschopní…,“ zmiňuje trochu tajuplně před azylovým domem na cigaretě.
Proto se raději stáhl do azylového domu. Až mu uplyne lhůta, má v plánu zkoušet další azylové domy nebo ubytovny. „Zkusím Mělník nebo Chomutov.“
Z neustálého pendlování se není schopen vymotat. Tvrdí, že mu v tom brání požadavek na vysoké kauce od majitelů bytů. Po poslední zkušenosti z ubytovny ale má strach. „Nechci dělat chytrého, ale získat dneska byt prakticky nejde. My slabí nakonec chcípnem. Stát by to měl vědět. Chcípnem,“ uzavírá na rozloučenou s odkazem, že chybí dlouhodobější bydlení pro chudé.
K významu vlastenectví
Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.
V našich novodobých dějinách jsou dva hvězdné okamžiky: 28. říjen a 9. květen. Oba jsou dovršením hrdinského odboje našeho národa proti cizí moci za příznivé historické situace. S oběma je spojeno nezměrné nadšení, nepopsatelná úleva z ukončení válečných útrap. Naši rodiče a prarodiče prožívali ten první, ten druhý jsme se svými rodiči prožívali jako děti i my, dnešní „dříve narození“. Byla to radost bez konce, slavil se konec bezpráví a teroru, obnova lidské důstojnosti, návrat svobody a samostatnosti.
Jsou to beze sporu hvězdné okamžiky národa, ale smíme se k nim jako národ hlásit? Náš současný stát se po roce 1989 deklaroval jako společenství občanské, nikoli národní. To by ovšem ještě nemuselo znamenat popření národního principu, pokud by se neuplatnil toporně vylučovací způsob myšlení podle pojmové rozluky „buď a nebo“ a nebyl zvolen princip občanský a zavržen princip národní. Ve skutečnosti se princip občanský a národní nevylučují, mohou se navzájem doplňovat a společně uplatňovat, jak ukazuje i příklad naší první republiky.
Když po první světové válce r.1918 vzniklo Československo, bylo to vítězné dokončení předchozích procesů národního obrození. Od konce 18. století sílilo v celé Evropě vědomí vlasti a národa. U nás několik generací tvořivých osobností položilo postupně svým dílem základy naší novodobé jazykové kultury, historie, literatury, divadla, věd a umění. Podařilo se jim tak vrátit české etnikum po 300 letech bezprávné existence na pokraji zániku mezi evropské národy. Podařilo se jim odčinit kruté následky 30leté války a habsburského účtování se stavovským povstáním. Podařilo se to i dík vzájemnosti Čechů a Slováků. Obrozenské ideály stály u zrodu naší první republiky a daly jí demokratického ducha, svobodomyslnost, sebevědomou hrdost, podloženou poctivou prací a snahou o zušlechťování života, samozřejmou komunikaci se světem a oprávněné kulturní a hospodářské ambice.
Obrozenské ideály pomáhaly překonat i historická neštěstí, „Mnichov“, okupaci, „protektorát“. Povzbuzovaly a oduševňovaly naše bojovníky doma i za hranicemi, na Východě i na Západě, na Slovensku i v Praze. Mediální tvůrci našeho veřejného mínění to nepřipomínají. Naopak. Už 27 let nám vymycují z hlav, „zatížených obrozenskými ideály“, všechno, co se týká vlasti a národa. Bývalý prezident znevážil lásku k národu jako neušlechtilou touhu patřit „k stádu či smečce“. Vlast označil jako „noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincialismu, skupinového egoismu, xenofobie, rasismu a krátkozrakého, sebeničivého čecháčkovství“. Všemi mediálními prostředky se dnes falšuje naše historie, pomlouvá všechno, co v minulosti přispělo k naší dekolonizaci, samostatnosti a svobodě, zesměšňují se lidé, díla, ideje, všechno, co jako Češi ctíme, v co věříme, co milujeme. Napadají se tradice husitské, obrozenské, selské, sokolské, legionářské, česko–slovenské vzájemnosti, zpochybňuje se T.G.Masaryk, hanobí se Edvard Beneš.
Kdejaký cizí monarcha či generál se těší většímu zájmu a obdivu než představitelé našich obrozenských a osvoboditelských snah. Média si nedají ujít jedinou příležitost, aby neukápla při každé zmínce alespoň kapku jedu, ironie, posměchu a znevážení. Proč? Protože (prý) tito lidé svým osobním příkladem a dílem stojí v cestě dnešnímu globalizačnímu a neoliberálnímu přetváření dosavadních principů morálního a kulturního soužití lidí. Proto nositelé vlivu a moci usilují o to, aby byl lid oddělen od vlastní historie, tradic, vlastní kultury, aby přestal být národem. Dřív, než kulturní dědictví národa bude úplně zapomenuto, sluší se je zlehčovat, pomlouvat, špinit. Marně se skupina vlasteneckých organizací snaží toto dědictví zachovat. Oficiální média je vytlačila ze svého zpravodajství, z veřejného prostoru, vláda o ně nedbá, zájem podpořit je zcela chybí. Teď právě se vyznamenal ministr obrany, který zbavuje dlouholetý a zasloužilý „Svaz bojovníků za svobodu“ dotací a odsuzuje jej tak k zániku. Co si máme myslet o vztahu pana ministra k dějinám našeho národa a k památce bojovníků 1. a 2. odboje, kteří se zasloužili i o zmíněné „hvězdné okamžiky“, o všechno, čeho si vážíme, co ctíme a milujeme?
Jestliže integrující energie uvědomělých příslušníků našich národů byla základem kulturního rozvoje první republiky a jejího vynikajícího díla ve školství, vědě, osvětě, umění, a bez níž by ani tehdejší vysoká úroveň techniky a průmyslu nebyla myslitelná, pak pokus realizovat představu o občanství bez národnosti vedl k úpadku všech přirozených sociálních vazeb, norem, ideálů, symbolů. Bez vědomí hrdé a odpovědné národní příslušnosti proměňuje se společnost stále více v masu chtivých gloobálních konzumentů, ale i výtržníků a recesistů bez zábran. Někteří z nich nestačí přehrabovat miliony, jiní končí jako bezdomovci. Demokracie v beznárodním společenství se redukuje na prázdné formality, bez obsahu, bez smyslu, nesdělují žádné hlubší poselství. Chybějí niterné zdroje nadosobního usilování a angažované aktivity v státním celku i v regionech, ve spolcích i organizacích. Společnost je ideově rozdrobená, rozpadá se na množství nesourodých částic, menšin, které spolu nekomunikují, které nic nespojuje. Vědomí národní identity chybí i při utváření identity osobní. Bez vědomí národní sounáležitosti živoří i mezilidské, interpersonální vazby a stinmuly k nezištné tvořivosti, vstřícnosti, slušnosti a poctivosti, starosti o společné dobro. Naopak, fragmentarizovaná společnost je náchylná k projevům nesnášenlivosti, nenávisti, nepřátelství mezi skupinami, které se vymezují navzájem a postrádají něco, co je přesahuje a spojuje, co je činí celkem, totiž příslušníky uvědomělé jednoty národa.
„Být součástí národa znamená být postavou v příběhu, který mě svazuje s druhými lidmi způsobem hlubším, než je placení daní a respektování ústavy“, řekl před lety V. Bělohradský. (Byl tehdy rozhodně pravdě blíž než dnes, kdy hovoří o národu jako „konstruktu“. Rezignuje tak na reálnou historii a nahrazuje ji subjektivismem.) Naši oficiální publicisté nás nihilisticky našeho „národního příběhu“ zbavují. Říkají nám, že v integrované Evropě a globalizovaném světě je národní identita přežitek.
Výsledky dlouhodobé demontáže našeho národního vědomí jsou ovšem patrné. Mezinárodním výzkumem např. bylo zjištěno, že mezi adolescenty z 28 zemí jen česká mládež necítila potřebu zachovat národní identitu v integrované Evropě. Přirozeně, protože v jiných zemích se mládeži zdůrazňuje, že jedinečná a neopakovatelná vlastní národní identita nesmí být potlačována. Zato naše mládež se učí, že láska k vlasti je extrémismus. Vštěpuje se jí strach i z pouhého slova vlast a vlastenectví.
A tak je na čase znovu usilovat o obranu národa a jazyka českého. Takové obrany vznikaly a byly sepisovány již od dob Velké Moravy. Prof. Albert Pražák (1880–1956), literární historik, vlastenec, účastník protifašistického odboje za okupace a předseda České národní rady v květnovém pražském povstání r.1945 je shromáždil a se zasvěceným poutavým komentářem vydal hned po válce. Dovedl je až do osudného roku 1938. Je na nás, abychom pokračovali. Chceme přece i v integrované Evropě existovat jako uvědomělý národ, ne jako pouhý dav manipulovatelných konzumentů bez historické paměti, bez zábran a bez svědomí, bez budoucnosti.
K Ukrajině čelem, k Česku zády. Holec zúčtoval s vládou
Vláda premiéra Petra Fialy (ODS) není schopná podle politického komentátora Petra Holce pomoci komukoli v Česku. Ani, lidem, ani firmám. Kde ale pomáhat umí, to je na Ukrajině, a nebo Ukrajincům u nás.
17. prosince 2022 – 09:01
„Když začnete řešit složenky za elektřinu a za plyn, tak Ukrajina a to, že Fiala září na Ukrajině, jde stranou,“ spustil na českého občansko–demokratického premiéra Petra Fialu a vládu komentátor Petr Holec za její dosavadní řešení energetické krize.
V rámci ní dle Holce nastanou těžké časy i pro české velké firmy, a to z důvodu, že se kroky naší vlády nedají srovnávat s těmi, co podnikla tamní vláda v Německu, ale i s těmi na Slovensku.
„I po oznámeném stropu budou naše firmy platit více než nejen slovenské firmy, ale i mnohem větší a bohatší německé firmy,“ upozornil komentátor ve svém pořadu na XTV Holec Live a dále nastínil, co k vládní pomoci říkají lidé z průmyslu a větších firem.
Holec prohlásil, že nám v aktuálním předvánočním čase vláda a její předseda Petr Fiala „nadělují plnými doušky“ a mínil, že se český kabinet činí pouze v rámci pomoci pro Ruskem napadenou Ukrajinu a podle něj vláda pořád není schopna pořádně pomoct lidem ani firmám tady v Česku, ale pouze a jen na Ukrajině nebo Ukrajincům u nás.
Když premiér Petr Fiala říká, že vláda něco neudělá, pak si to podle Holce máme „otočit na ruby a přiblížíme se pravdě“.
„Nebudeme snižovat spotřební daň, načež je vláda potom snížila. Nebudeme stropovat ceny energií pro lid, ale vláda to následně stejně to udělala. Nebudeme stropovat ceny pro firmy, načež to vláda stejně to udělala,“ shrnul působení a styl komunikace vlády Petr Holec.
Podle Holce zbyla Petru Fialovi už jen ta Ukrajina. „Nic jiného už tam není. Ale vláda a Petr Fiala už tuší, že i tohle mezi lidmi už nedrží, protože když prostě začnete řešit složenky za elektřinu a za plyn, tak Ukrajina a to, že Fiala září na Ukrajině, jde stranou,“ řekl dále moderátor.
K tomu, že se nedaří najít shoda na zastropování cen plynu v Evropské unii i přes tvrzení ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely (za STAN), že je shoda „blízko“, pak připojil, že to „blokuje samozřejmě Německo“. Podle nej to naše předsednictví nedokázalo stále zlomit, což je hlavní důvod, proč vláda již přestává čekat na evropské řešení.
Když se lidé zeptají kohokoli z průmyslu a větších firem, pak se podle Holce dozvědí, že české firmy již dlouho ztrácejí konkurenceschopnost kvůli nárůstu cen elektřiny v Česku, který patřil v rámci Evropské unie k největším.
Kromě energií a souvisejících kroků vlády Holec rozebral i vyhoupnutí se prezidentské kandidátky Danuše Nerudové do čela průzkumů.
„Teď by vyhrála první kolo. Já jsem se toho opravdu lekl. Říkal jsem si: Jak se to mohlo stát? Jestli to je přímá úměra mezi tím, čím prázdnější kandidát či kandidátka? A zvlášť na nejvyšší politickou ústavní funkci u nás,“ analyzoval situaci Holec s tím, že Nerudová se podle něj současnou vládou a jejími činiteli dosti inspiruje... a to ve lhaní.
Holec dále řekl, že se Nerudová inspirovala ohledně lhaní u Petra Fialy a také Víta Rakušana, protože začala používat a kombinovat jejich způsoby a manýry. Připomenul dále kauzu turbotitulů na Mendelově univerzitě v čase někdejšího působení Nerudové ve funkci rektorky této univerzity.
„Řekla ‚Já nic! Já o tom nevěděla, já tu školu jen vedla!‘ Okamžitě jsem si vzpomenul na velký oslzený oči Vítka Rakušana, když propukli všechny ty průsery STANu, které kulminovaly "Slepičákama" a korupční kauzou Dozimetr,“ poznamenal Holec a dodal, že Nerudová zřejmě tušila, co přijde, stejně jako podle něj i ministr Rakušan, když se rozhodl narychlo vyměnit policejního šéfa.
Nevynechal ani výrok kandidátky pro CNN Prima NEWS, že její největší handicap je to, že je žena, navíc mladá, k tomu i pohledná.
„Zůstanu slušnej a nebudu říkat, kolik jí je. Každý si definujeme mládí, jak chceme,“ řekl závěrem Petr Holec s tím, že věří, že se scénář zvolení Nerudové za nástupce Miloše Zemana na Hradě nenaplní. (nov, prvnizpravy.cz, foto: youtube)
Rozdelenie sveta boj veľmocí a odplata čo sa stane v nasledujúcich 20 rokoch je odhalené
Moskva 13. novembra 2022 (HSP/Foto:TASR/AP–LIBKOS )
Starý svetový poriadok, ktorý už nikto nespochybňuje, sa stáva minulosťou. Čo ho však môže nahradiť? Ako bude vyzerať svet, ktorý už nebude unipolárny? Aká bude úloha a miesto Ruska v ňom? Na tieto otázky odpovedal akademik Alexander Dynkin, prezident Inštitútu svetovej ekonomiky a medzinárodných vzťahov (IMEMO RAN), ruským novinám
– Alexander Alexandrovič, už ste upozornili, že musíme prejsť od horizontálneho vnímania miesta Ruska vo svete k vertikálnemu, poludníkovému: spoločný priestor nie od Lisabonu po Vladivostok, ale od Murmanska po Šanghaj. A že nová bipolarita naznačuje, že každý pól to nie je jedna krajina, ale celé skupiny krajín a aliancie. Ako sa dajú tieto póly označiť?
– Jednoducho povedané. Jednou z nich sú Rusko a Čína a viaceré krajiny, ktoré sú veľmi zdržanlivé voči politike opačného pólu a nezavádzajú sankcie voči Rusku. Povedal by som, že India, Turecko, Spojené arabské emiráty a Vietnam patria medzi najväčšie krajiny, ktoré patria do tejto kategórie. Opačným pólom sú krajiny NATO plus Japonsko a nová politicko–vojenská aliancia AUKUS.
– Vytvoriť spoločný priestor s Európou nebolo možné predovšetkým preto, že Západ je organizovaný v prísnej vertikálnej hierarchii na čele so Spojenými štátmi. Je možné, aby si v novom bloku boli všetky krajiny skutočne rovné a rešpektovali svoju suverenitu a identitu?
– Rusko malo určité zámery stať sa súčasťou Západu, pripojiť sa k západným štruktúram, čo sa dialo v 90. rokoch a čiastočne aj začiatkom roka 2000. Ale pod jednou podmienkou: zachovanie národnej suverenity v otázkach bezpečnosti a obrany. A to sa ukázalo ako nemožná dilema: buď sa vzdáte svojej suverenity, alebo nevstúpite. Naša politická elita to nepochopila hneď, a keď to pochopila, prirodzene sa rozhodla: nevstúpiť. Ak hovoríme o vznikajúcom opačnom póle, tu už taká zjavná hierarchia nebude, pretože je v rozpore so snahou týchto krajín zachovať si svoju suverenitu. Takže tu môžeme samozrejme hovoriť o nočnej more amerických strategických plánovačov – dvojitom zadržiavaní Ruska a Číny. Ešte pred štyrmi alebo piatimi rokmi sa o tom otvorene písalo. Dnes k tomu viedla nešikovná politika USA. Jadrom tohto protipólu budú, samozrejme, Rusko a Čína, ale s pomerne mnohotvárnymi vzťahmi, vrátane bezpečnostných otázok, s ďalšou skupinou krajín, vrátane krajín ODKB.
– Je zrejmé, že Západ na čele so Spojenými štátmi sa bude snažiť udržať si svoj monopol vo svete všetkými prostriedkami vrátane sily. Bude ekonomická sila Číny a vojenská sila Ruska stačiť na to, aby sa postavila proti druhému pólu, ak dôjde k otvorenému mocenskému konfliktu?
– Dúfam, že k tomu nedôjde, pretože na svete sú dve krajiny, ktoré sa môžu navzájom zničiť do 20 minút, a to sú Rusko a Spojené štáty. Koncepcia jadrového odstrašovania pretrváva a nikto zatiaľ neprejavil úmysel ju zničiť. Koncepcia spočíva v tom, že každá strana nemá motiváciu uskutočniť prvý odzbrojujúci úder a stáva sa to nemožným – odvetný úder vždy dobehne agresora. Vzhľadom na približne rovnakú úroveň strategických zbraní medzi Ruskom a Spojenými štátmi a hospodársku silu Číny je to dosť.
– Čo nahradí globalizmus, ktorý je postavený na vedení a pravidlách Západu?
– Globalizácia sa meria tokom tovaru, kapitálu, ľudí a informácií. Toky tovarov a kapitálu sa po pandémii vo všeobecnosti vrátili na úroveň spred pandémie. Toky ľudí a informácií sa neobnovili. A to je do veľkej miery znakom toho, že inštitúcia globálneho riadenia sa rozpadla. To znamená, že globalizácia dnes zostáva bez globálneho riadenia. Od začiatku 21. storočia Američania odstúpili od 16 veľkých dohôd a zmlúv o kontrole zbrojenia, o klíme, o svetovom hospodárstve, zničili WTO a teraz aj Arktídu. Rozhodli sa, že sú najsilnejší a podľa Darwina budú víťazmi, a preto tieto inštitúcie nepotrebujú.
Globálne problémy však nikam nezmizli – pandémie, klíma, dekarbonizácia, migrácia. Číňania o tom veľa hovoria, takže nezápadný pól vytvorí vlastné nástroje globálneho riadenia, ktoré budú zahŕňať ŠOS (Šangajská organizácia spolupráce), BRICS, Eurázijskú hospodársku úniu a všetky ostatné nové inštitúcie. Veľký počet krajín sa chce pripojiť k BRICS a ŠOS, takže sa vytvorí dualita nástrojov globálneho riadenia.
– A čo existujúce medzinárodné organizácie, napríklad OSN, ktoré, ako sme videli, často hrajú najmä v záujme Západu?
– Taká organizácia, akou je OSN, by sa podľa môjho názoru mala zachovať. Náš minister zahraničných vecí Sergej Lavrov na nedávnych Primakovových čítaniach hovoril o potrebe rozšíriť členstvo v Bezpečnostnej rade OSN. Ale s výhradami voči členstvu Nemecka a Japonska, ktoré by Bezpečnostnej rade nepriniesli žiadnu pridanú hodnotu, pretože na rozdiel od Indie a Brazílie nemožno povedať, že majú plnú suverenitu.
– Čína a Rusko sú jadrom nového pólu. Čo možno konkrétne povedať o možnej úlohe Indie, Blízkeho východu a Turecka pri formovaní novej architektúry svetového poriadku? Ako by sa mohli na tom podieľať?
– Lídri týchto krajín, odborníci radi používajú termín “multipolarita”. Za touto formuláciou sa podľa môjho názoru skrýva zámer zaujať vyčkávací neutrálny postoj s väčšími sympatiami pre jednu alebo druhú stranu v závislosti od aktuálnych národných záujmov. Myslím si, že táto situácia bude ešte nejaký čas pretrvávať.
Potom sa začnú objavovať ostrejšie rozpory, ktoré budú do veľkej miery závisieť od pozície Spojených štátov: ak zvýšia tlak na tieto takpovediac neutrálne krajiny, samozrejme, priorita suverenity bude pre ne dôležitejšia a priblížia sa k Rusku a Číne.
– Takže výhoda “sedieť na dvoch stoličkách” skôr či neskôr zmizne a vývoj ich prinúti pridať sa k jednej zo strán?
– Áno, to je vo všeobecnosti pravda. Nemožno však robiť analógiu medzi súčasnou studenou vojnou a studenou vojnou v druhej polovici dvadsiateho storočia. Súčasná studená vojna bude podľa môjho názoru asymetrická. Treba to jasne vidieť a chápať, pretože počas prvej studenej vojny hospodárske vzťahy medzi Sovietskym zväzom a Spojenými štátmi prakticky neexistovali a Čína bola stále nerozvinutou krajinou. Dnes je situácia iná. Áno, Spojené štáty opustili desiatku najväčších obchodných partnerov Ruska, ale Čína je od nich a od Európy stále veľmi závislá. Stačí povedať, že kombinovaná obchodná bilancia Číny a Spojených štátov s Európou je jeden a pol bilióna dolárov. Číňania znižujú objem svojich aktív v amerických štátnych dlhopisoch, ale robia to plynule. Zatiaľ čo nedávno predstavovali 1,2 bilióna USD, pred mesiacom to bolo 925 miliárd USD. Psychologická hranica bilióna bola prekročená smerom nadol, ale okamžité stiahnutie Číny z amerických aktív je spojené s nestabilitou v čínskom aj americkom finančnom systéme. To isté platí aj pre obchodné burzy. Bude tu teda existovať asymetria. Čína je zjavne nútená do technologickej konfrontácie so Spojenými štátmi, zvyšuje s nimi ideologickú konfrontáciu, najmä po 20. zjazde ČKS, ale nebude to slepé opakovanie prvej studenej vojny, keď existovali dva zjavné tábory. Konfigurácia bude zložitejšia.
– A čo sa týka času, je to dostatočne dlhé obdobie?
– Myslím, že sa to natiahne na 10–20 rokov. Proces vstupu do ŠOS, BRICS je taká vec, ktorá sa nedá urobiť mávnutím čarovného prútika. Je to proces, dlhé obdobie rokovaní, každý má svoje záujmy, je to veľmi náročná práca, do ktorej by sa mala naša diplomacia naplno zapojiť.
– Na nedávnej konferencii “Cesty zväzového štátu” v Kaliningrade ste navrhli vytvoriť tam fórum “Baltská platforma” podľa vzoru Petrohradského hospodárskeho fóra. Prečo je nová platforma potrebná a aké úlohy by nám umožnila riešiť?
Pobaltské štáty sa teraz voči Rusku správajú veľmi vyzývavo. Fínsko, ktoré bolo dlho neutrálne, sa rozhodlo vstúpiť do NATO, rovnako ako Švédsko. Najhorúcejšie hlavy v pobaltských krajinách začínajú vyhlasovať, že Baltské more je morom NATO. Tomu by sa malo zabrániť. Máme veľké záujmy v Baltskom mori, predovšetkým v Kaliningrade a v námorných prístavoch v Ust–Luge a Petrohrade. Musíme vytvoriť platformu, ktorá by ukázala, že Rusko má v tomto regióne stále svoje záujmy, a táto platforma by bola nástrojom našej “mäkkej sily”. Na začiatok by sme si mali vybrať témy, ktoré sú zaujímavé pre všetky pobaltské krajiny, napr. ekológiu. Alebo si spomeňte, že sa veľa hovorilo o tom, že na dne Baltského mora je množstvo munície, ktorú potopil Wehrmacht počas ústupu počas vojny. Teraz už o tom nikto nehovorí, všetci zabudli. Je potrebné otvárať takéto témy, mohli by mať verejný ohlas. Reálne zmýšľajúci ľudia v pobaltských krajinách by sa mohli najprv, možno online, zúčastniť na diskusii o týchto problémoch a potom prísť na túto platformu do Kaliningradu. To znamená, že je potrebné postaviť sa proti pokusom pobaltských štátov zablokovať naše okno do Európy, ktoré vyrezal Peter Veľký?– Samozrejme. Západ sa tam chystá vytvoriť sanitárny kordón proti Rusku, čo je neprijateľné.
Roberts – Vyhlídka na jadernou válku je už velmi blízko
Ministr zahraničí Biden Blinken zablokoval jednání mezi Ruskem a Ukrajinou prohlášením, že politikou USA je vyhnat Rusko z reinkorporovaných území, včetně Krymu, píše v komentáři Paul Craig Roberts.
12. prosince 2022 – 07:20
Bidenovo oznámení, že USA použijí jaderné zbraně proti nejaderným hrozbám, a vědomí, že americké jaderné zbraně jsou rozmístěny blízko Ruska, nutí Putina, aby se vzdal svého závazku, že jaderné zbraně nepoužije poprvé.
Jinými slovy, na rozdíl od studené války 20. století je dnes jaderná válka na vlásku. Lidé, kteří říkají, že jaderná válka je nemožná, protože neexistují vítězové, jsou na obědě. Války jsou produktem lidí a lidé jsou emocionální a hloupí. Dělají chyby ruku v ruce. Chyba je lidská cesta.
Během studené války američtí prezidenti ujistili Kreml, že USA nemají v úmyslu rozpoutat válku. Dnes tato jistota neexistuje.
Ruský úředník obvinil CIA a NSA, že se na útoku dronů hluboko uvnitř Ruska podílely. Zde tedy vidíme naprostou platnost mých varování, že Putinovo chování Goody Two Shoes vyvolává další a další bezohledné provokace. Je to neschopnost Putina pochopit, že Rusko je ve válce s Ukrajinou a USA/NATO a že jeho „omezená vojenská operace“ není nic jiného než jeho vlastní klam, který vede k jaderné válce.
Vláda Spojených států nyní zaútočila na Rusko dvakrát, nepočítaje útoky na bývalé ruské území, které Rusko znovu začlenilo, jako je https://www.rt.com/russia/568031–melitopol–hotel–ukraine–himars/ . Útok na plynovody Nord Stream a nyní útoky dronů hluboko uvnitř Ruska jsou mimo možnosti Ukrajiny bez pomoci. Washington se v těchto bezohledných činech cítí dobře, protože Washington zamítl Putinovy deklarované, ale nikdy neobhajované „červené linie“ jako nesmyslné. https://www.rt.com/russia/567993–us–ukraine–attacks–deep–russia/
Člověk si klade otázku, co je špatného na Putinovi a na Kremlu obecně, že si Rusko věčně stěžuje, ale nikdy nejedná. Kremlu by mělo být samozřejmé, že čím déle bude konflikt a protiruská propaganda pokračovat, tím bude pro Západ těžší ustoupit. Prestiž a předpovědi jsou ohroženy. rozvíjí se síť vztahů. V konfliktu získávají podíl mocné zájmové skupiny, jako jsou zbrojní korporace. Vzhledem k tomu, že Ukrajina čelí porážce, dojde k agitaci za nasazení amerických a evropských vojáků. Zpočátku bude tvrzení, že k posílení Ukrajiny v tom či onom bodě je potřeba pouze jedna divize. Pak k uložení této divize bude potřeba další. To vše jsme viděli ve Vietnamu. Uvědomí si konečně Putin, že Rusko je ve válce, až Moskva bude v kouři výbuchů?
To už by bylo trochu pozdě. Putin nyní přiznává, že na intervenci na Ukrajině čekal příliš pozdě, čímž dal Washingtonu čas na vybudování ukrajinské vojenské síly. Tak proč zase čekat příliš pozdě? Dokáže se Putin poučit ze svých chyb? Obávám se, že Putin je nerealistický a nechápe pravděpodobné důsledky svého chování Goody Two Shoes. Putinovo zdrženlivé chování dává zelenou větším provokacím z Washingtonu. Tyto provokace se zrychlují. Rusko potřebuje použít sílu nezbytnou k rychlému ukončení války, než se vymkne kontrole.
Před několika lety jsem napsal, že Rusko bylo znevýhodněno, protože Putin a ruští liberálové přecenili lidskost Západu. Nyní Putin říká, že „možná jsme si uvědomili příliš pozdě“, že Rusko bylo podváděno. Přesto je stále ochoten vyjednávat a nechat se znovu oklamat. Ruští liberálové, odcizení sovětské vládě, byli snadnou obětí americké propagandy představující USA jako světlo světu. To mělo odzbrojující účinek na ruskou schopnost porozumět Západu. https://www.rt.com/russia/567979–putin–biskhek–press–takeaways/
Kreml si donekonečna stěžuje, ale nikdy nekoná. Rusko si stěžuje Radě bezpečnosti OSN, že zbraně dodávané Západem se používají k zásahům do ruských škol a domovů. Proč si Rusko myslí, že to Radu bezpečnosti zajímá nebo s tím něco udělá? Skutečná otázka zní, proč Putin tím, že tahá za ruské pěsti, povoluje Ukrajině volnost k použití zbraní „dodaných ze zahraničí“? Rusové jsou příliš diplomatičtí na to, aby řekli „zásobování Západem“. Rusko tvrdí, že válečné zločiny budou mít v budoucnu právní důsledky. Proč ne vojenské důsledky teď? Dokud Putin nezačne brát válku vážně, budou provokace pokračovat ve své eskalaci. https://www.rt.com/russia/567994–ukraine–warning–western–arms/
Další chybou, kterou Putin dělá, je to, že nemá velkou profesionální stálou armádu. Všimněte si, jak dlouho Rusku trvalo mobilizovat 300 000 vojáků pro posílení „omezené“ operace na Ukrajině. To mělo Kreml něco naučit, ale ne, Putin oznamuje, že není potřeba další mobilizace. V důsledku toho, pokud se situace na Ukrajině vymkne kontrole, nemá Putin s čím bojovat kromě jaderných zbraní. Možná se Putin obává domácí opozice ze strany amerikanizované ruské mládeže, že Kreml dovolil nevládním organizacím financovaným Američany léta bez překážek indoktrinovat, nebo možná Kreml „šetří peníze“. Jak Putin sladí svá prohlášení, že Západ usiluje o zničení Ruska s absencí velké profesionální ruské armády? Zbývá mu tedy pouze jaderná varianta.
Komentátoři se mým varováním, že západní intervence na Ukrajině připravují jadernou válku, posmívali. Nyní Jens Stoltenberg, generální tajemník NATO, říká: „Obávám se, že válka na Ukrajině se vymkne kontrole a stane se velkou válkou mezi NATO a Ruskem. Pokud se věci pokazí, mohou se pokazit velmi špatně." Je úžasné, jak dlouho mu trvalo, než si to uvědomil. Jak se lze vyhnout válce, když show vedou pitomci jako Stoltenberg a američtí neokonzervativci?
Abych se vrátil k mé 8 let staré otázce: Proč Putin odmítá jednat a rychle ukončit konflikt, než se vymkne kontrole? „Omezený provoz“ nic neomezuje. Rozvinula válku do útoků na samotné Rusko. Ministr zahraničí Lavrov připustil, že Washington a NATO jsou „přímo zapojeny“ do války proti Rusku. Jak může Kreml něco takového přiznat a nic s tím nedělat? Jak provokativní bude další útok? Proč nepokračovat a nevyhrát válku dříve, než dojde k další provokaci? Ano, byl bych raději, kdyby Rusko vyhrálo válku, než aby konflikt přerostl v jadernou válku. Ukrajina byla donedávna po staletí součástí Ruska. Během 20. století sovětští vůdci připojili části Ruska ke své ukrajinské provincii. Tito Rusové trpěli pod neonacistickým režimem nastoleným Washingtonem v roce 2014, vytvořili nezávislé republiky a požádali o navrácení do Ruska. Tento legitimní požadavek není základem pro jadernou válku.
Washington a Evropa musí vzít v úvahu, že dříve nebo později bude muset Putin jednat, pokud ho USA/NATO budou tlačit do kouta. Čím více a dále je Putin tlačen, tím jsou jeho možnosti omezenější. Jak si Stoltenberg nyní uvědomuje, situace se může vymknout kontrole. Jsou američtí neokonzervativci schopni této realizace? Uvědomuje si Putin, že se situace vymyká kontrole kvůli jeho nečinnosti?
Byl jsem zapojen do studené války 20. století. Pomohl jsem prezidentu Reaganovi ukončit to. Situace nikdy nebyla tak nebezpečná jako současná situace. V těch dnech byli ve Washingtonu ještě inteligentní lidé. Dnes už žádní nejsou. V těch dnech nikdo nepochyboval, že Sověti budou jednat. Dnes se na Rusko pohlíží tak, že jenom mluví a nic nekoná. V důsledku toho přichází tlak.
(rp,prvnizpravy.cz,,foto:arch.)
Válka v Jugoslávii vypustila démona válek v Evropě
, ze sítí: Ivan David
Na webu NachDenkSeiten jsem narazil na článek, který v perexu jmenoval Jiřího Paroubka jakožto bývalého politika, který si dovolí vidět příčinu války na Ukrajině odlišně od mainstreamu. „Zatímco evropská mainstreamová média důsledně ignorují historii války na Ukrajině, aby svým čtenářům – v zájmu USA a NATO – naznačovala, že za to může sám samotinký Putin, naštěstí stále existuje několik vysoce postavených bývalých politiků, kteří znají tuto historii velmi dobře a kdo se odváží na ni veřejně upozornit. Mezi nimi i bývalý český premiér Jiří Paroubek. Jeho recenze rozhodně stojí za přečtení i mimo Českou republiku. Jiří Paroubek, z češtiny přeložila Anna Wetlinská. S laskavým svolením Globalbridge.ch.“ Předkládám celou úvahu J. Paroubka, kterou laskavý čtenář už možná četl, ale v tom případě jistě odpustí:
„Kancléř Scholz mluvil s Putinem po telefonu. Mluvčí kancléře Scholze uvedl, že kancléře znepokojuje válka na Ukrajině a zejména systematické ruské raketové útoky na energetickou infrastrukturu. Scholz prý navíc požádal prezidenta Putina, aby ukončil válku a stáhl ruské jednotky z Ukrajiny. Jak už jsem v minulosti několikrát psal, po skončení jakéhokoli válečného konfliktu (tentokrát už v průběhu války) se jaksi zapomíná, co ho spustilo. Stojí za připomenutí, že měsíce před ruskou vojenskou invazí na Ukrajinu ruská diplomacie a prezident Putin četným návštěvníkům Kremlu řekli, že Rusko bude ukrajinské členství v NATO vnímat jako hrozbu pro své bezpečnostní zájmy. Abych byl upřímný, rozumím tomu velmi dobře. Je to trochu jako kdyby Mexiko podepsalo vojenský pakt s Čínou. Pak by pro mě bylo také pochopitelné, kdyby to USA znepokojovalo a snažilo se tomu všemu zabránit.
Pokud proběhnou mírová jednání mezi hlavními aktéry celého konfliktu, a jak známo, jde především o Rusko a USA, bude tento bod jistě jedním z požadavků ruské strany na ukončení konfliktu. Představa, že se Rusové prostě vzdají v situaci, kdy na bojišti zdaleka nejsou poraženi, je nereálná, zvláště když realita na bojišti je velmi odlišná od toho, co vyprávějí česká mainstreamová média. To znamená, že Rusové se jen tak nevzdají území, kterých se na Ukrajině zmocnili vojenskými operacemi. Jsou to přece oblasti, kde většinu obyvatel tvoří lidé ruského původu.
Dovolte mi vrátit se o 23 let zpět. Letectvo zemí NATO (zejména americké letectvo) v té době provádělo „humanitární nálety“ na Jugoslávii, jak to krajně nevhodně vyjádřil prezident Václav Havel. Tehdejší mluvčí NATO J. Shea po zahájení masivních náletů na jugoslávskou (srbskou) elektrickou infrastrukturu na začátku května 1999 komentoval: „Skutečnost, že na 70 procentech země zhasla světla, ukazuje, že NATO má nyní prsty na vypínači”. Je třeba připomenout, že během této operace NATO proti Jugoslávii byly bombardovány i elektrárny. To zahrnovalo i největší uhelnou elektrárnu poblíž Bělehradu, pojmenovanou po Nikolovi Teslovi, která zásobovala hlavní město elektřinou. Mluvčí NATO Jamie Shea se tehdy k průběhu operace vyjádřil: „Můžeme vypnout proud, kdykoli potřebujeme a kdykoli chceme“. A na tiskové konferenci v Bruselu 25. května 1999 mluvčí NATO Shea obhajoval tento typ války jako nezbytný a legitimní. Na otázku norské tiskové agentury, proč nálety NATO připravily 70 procent srbské populace o dodávky elektřiny a vody, Shea odpověděl: „Bohužel, systémy velení a řízení jsou také poháněny elektřinou. Pokud prezident Miloševič skutečně chce, aby jeho lidé měli vodu a elektřinu, stačí, když přijme pět podmínek NATO a tuto kampaň ukončíme. Dokud tak neučiní, budeme pokračovat v útocích na cíle, které pohánějí jeho ozbrojené síly, což bude mít dopad i na civilisty.” Pamatuji si, jak jsem v roce 2005 při státní návštěvě Bělehradu jako český premiér daroval jménem českého státu vybavení pro jednu z (samozřejmě „omylem“) vybombardovaných nemocnic. Srbský ministr zdravotnictví Leposava Milićević tehdy řekl: „Chtějí znemožnit život. Jednak přímo zabíjením, za druhé nepřímo ničením zásobování vodou, elektřinou a vším ostatním.“
Zdá se, že (dnešní) ruské vojenské vedení si prostě vzalo ponaučení z nelidské vojenské operace NATO proti Jugoslávii. Už tehdy trpěly miliony lidí nedostatkem elektřiny, tepla a vody. Samozřejmě se jednalo o cílené teroristické útoky proti obyvatelstvu. V zásadě je jedno, zda se odehrály v Srbsku nebo nyní na Ukrajině. Sotva je však možné posuzovat tento postup dvojím metrem. Nezbývá než doufat, že se politici na obou stranách válečné linie poučí a budou hledat přijatelné mírové řešení. Například na základě mírového plánu Elona Muska (uznání Krymu jako ruského území a mezinárodně řízené hlasování na Donbasu, pozn. red.). Představa, že NATO s pomocí ukrajinské armády, kterou bezvýhradně a masivně podporuje, může vynutit stažení ruských jednotek z Ukrajiny bez bezpečnostních záruk, které Rusko požaduje, není příliš reálná. Kancléř Scholz to musel vědět, když to řekl svému ruskému protějšku během posledního telefonátu. Takové mírové podmínky bývají uvaleny na ty státy, které spějí k bezpodmínečné kapitulaci. Ale Rusko v takové situaci není a nebude. Ruská armáda je vzhledem ke svému obrovskému lidskému, surovinovému, vojenskému, průmyslovému potenciálu daleko vzdálená od neschopnosti, o níž zatvrzele píší a mluví někteří čeští komentátoři, kteří snad chtějí některé čtenáře povzbudit a uklidnit. O válečných misích však nerozhoduje propaganda, ale bojiště. Bylo by moudré nepoužívat dvojí metr při hodnocení ruských válečných operací. To, co bylo „humanitárním bombardováním“ v Jugoslávii, mohou ti samí lidé jen stěží označit za „zločinnou operaci“.
Tolik Jiří Paroubek. U článku je ještě dovětek:
P.s: „Echo der Zeit“, který je stále nejlepším informačním pořadem ve veřejnoprávním německy mluvícím švýcarském rádiu, opět zkreslil nejnovější ruské bombové útoky na Ukrajině – z nedbalosti nebo pravděpodobně více záměrně. David Nauer, novinář zodpovědný za Rusko, řekl, že Rusko má v úmyslu svým bombardováním vytvořit – doslova – „humanitární katastrofu“ na Ukrajině.
Oliver Stone – Všichni jen křičí – Rusové útočí. A kdo to způsobil?
6.12.2022 10:31
Americký režisér Oliver Stone v rozhovoru pro srbský list Politika řekl, že udělal chybu, když v prezidentských volbách volil Joe Bidena. „Opravdu jsem si myslel, že stárne a bude zralejší a méně agresivní, protože jeho minulost je strašně agresivní. Vždy podporoval války,“ říká Stone. Podle něj exprezident Barack Obama podpořil Bidena, protože se „bál urazit establishment“.
„Vybral jsem nejstaršího dědečka a ten se ukázal jako velmi nebezpečný a teď křičí: „Zabijme Rusy, teď je naše šance.“ Plete si Rusko a Putina v domnění, že když se Putina zbaví, ovládne Ruskou federaci jako za Jelcina. Ale to jsou jen sny,“ světoznámý režisér. Od redaktorky potom dostal otázku, zda má představu, komu by dal svůj hlas. Na to Stone odpovídá: „Volil bych třetí stranu. Amerika nemá žádnou naději, kromě vzniku třetí strany, protože republikáni i demokraté pracují a fungují stejně a investují stejné peníze do vojenského průmyslu. Vojenský rozpočet USA je obrovský. Establishment je propojený a ve světě je dnes hodně nespokojenosti.“ O. Stone se v rozhovoru vyjádřil také k událostem na Ukrajině. „Tak kdo jsme, abychom na někoho ukazovali prstem? Říkáme Rusům, co mají dělat. Chci říct, je to legrační vzhledem k tomu, co jsme udělali. Nechci se pouštět do širšího příběhu, co se děje na Ukrajině, protože případ není vůbec jednoduchý a všichni jen křičí: „Rusové útočí“. A kdo to způsobil? Co se tam dělo v Donbasu od roku 2014 a kolik lidí se odtamtud vystěhovalo, protože Spojené státy mohutně vyzbrojovaly ukrajinskou armádu. Od roku 2014 Ukrajina už nebyla neutrální, byla proti Rusům a to je to, co narušilo rovnováhu vojenské techniky a odtud pochází válka. Jako všechno, i každá válka má příčinu a následek, ale tomu zatím ani nevěnujeme pozornost,“ zhodnotil situaci trojnásobný držitel Oscara. Jan Urbach, vaše věc.cz
Osud lidstva
, 8.12.2022
O osudu lidstva v nejbližší budoucnosti rozhodne nevyhlášená, ale zcela reálná válka mezi americkým impériem a Ruskem a Čínou. Oba gigantické a nesmírně mocné národy jsou vnímány a považovány za nepřátele, přičemž jeden z nich se již zapojil do zástupné války s Amerikou na Ukrajině a druhý je ohrožen a vyprovokován americkou politikou vůči Tchaj–wanu.
Riziko skutečně katastrofální války je na Ukrajině větší, protože pohrdá mírovými jednáními a Impérium a jeho spojenci z EU/NATO dodali velké množství zbraní, které Ukrajině umožňují pokračovat v boji navzdory strašlivým ztrátám. Ze všech indicií, včetně válečnických oficiálních prohlášení, je zřejmé, že Amerika a EU/NATO chtějí, aby konflikt pokračoval donekonečna, a předpokládají, že je to možné, i když tomu tak není.
Rusko, které po desetiletí deklarovalo své odhodlání nedovolit, aby na jeho hranicích byly rozmístěny nepřátelské síly, nabídlo návrh vzájemných bezpečnostních ujednání, který by uspokojil jak jeho, tak Ukrajinu a který byl impériem zesměšněn a odmítnut. Předešlo proto masivnímu útoku ukrajinských sil na ruské etnické oblasti v Lugansku/Doněcku, které osm let bombardovaly a těžce poškozovaly, tím, že zahájilo takzvanou speciální vojenskou operaci na obranu těchto oblastí, kterou Putin nazval. Krátkodobé cíle této operace měly určitý úspěch, ale odpovědí na ně byla velká eskalace síly ze strany Ukrajiny, kterou podporovalo a financovalo Impérium a jeho spojenci. To změnilo pravidla hry pro Rusko, které poté přistoupilo ke stažení a posílení svých sil a údajně se chystá zahájit masivní ofenzívu, které napomůže masivní a rozsáhlé zničení ukrajinských elektrických a energetických kapacit, aby ukončilo odpor a válku.
Předpokládáme–li, že je to pravda, je otázkou, jak Impérium a jeho spojenci zareagují. Dvě zřejmé možnosti jsou, že napomohou obrannému ústupu Ukrajiny a její kapitulaci, což by znamenalo velkou ztrátu tváře a ponížení, nebo že Amerika vstoupí do války a postaví se Rusku s jednotkami NATO a možná i vlastními. To by znamenalo konec řízené zástupné války a eskalaci války všeobecné. Je přinejmenším možné, že tváří v tvář totální ruské ofenzívě by se Impérium složilo při vyhlídce na strašlivé náklady v krvi a dolarech, které by opozice musela vynaložit, ale zdá se to nepravděpodobné vzhledem k jeho monomanické posedlosti zničit Rusko a striktnosti jeho slibu, že se dočká ukrajinského „vítězství“. Pokud americké impérium v důsledku hrubé hlouposti nebo zaslepené pýchy vyvolá rozsáhlou evropskou válku – což by se v případě nasazení amerických vojsk a zbraní stalo –, nelze předpovědět, jak velký požár by mohl vzniknout. Jakmile je válka jednou zahájena, vyrývá nepochopitelné obrazce, které jsou daleko za hranicemi lidských možností. Atmosféra pohřbeného nepřátelství, která obklopovala složitý uzel triviálních přehmatů a z nich plynoucích katastrof, jež vedly k první světové válce, je toho krásnou ilustrací. Národy, ztracené v mlze propagandy a pýchy, nedokážou předvídat následky a operují s arogancí, která se teprve mnohem později utopí v krvi.
Není důvod očekávat, že se americké impérium poučí ze svých četných neúspěchů a porážek, zejména proto, že všechny tyto děsivé debakly přispěly k obohacení válečné mašinérie, která je Ozem za oponou Impéria. V žádné z amerických válek, počínaje Koreou, nešlo pouze o vítězství na bojišti. Větším cílem, který se skrýval za jingo propagandou, bylo vydělat obrovské množství peněz pro Válečnou mašinerii, toxického mozkového červa, který řídí Impérium po celý náš život.
V případě otevřené války mezi Říší a Ruskem, kterou budou obě strany považovat za existenční boj o přežití, nemůže existovat horní hranice násilí, za kterou by ani jedna z nich nešla. To zajišťuje, že pokud jedna ze stran utrpí neúnosné škody a bude ve smrtelném nebezpečí, že válku o život prohraje, téměř jistě se uchýlí k použití nejsilnějších zbraní, které má k dispozici, tedy jaderných.
Důsledky jaderné války pro lidstvo jsou nedozírné a nemá smysl o nich spekulovat. Jisté je, že by se jednalo o katastrofu, jakou náš druh v historii nezažil, a že by její dopad na lidstvo a přírodu mohl znamenat zánik života na Zemi.
Jadernou válku nelze považovat za jednorázovou událost, která po svém ukončení nemá žádné trvalé následky. Ukončení jaderné války, bez ohledu na to, co zůstane ze života, když válka skončí, bude pouze začátkem kaskádovité řady katastrof, které vyvolá. I ty jsou nepředstavitelné, ale princip příčiny a následku znamená, že jsou nevyhnutelné. Pokud zbytky lidského a jiného života přetrvají i po takové válce, její účinky na fyzický svět účinně dokončí masové vymírání života.
Je možné, že žádný z těchto scénářů soudného dne nenastane. Vlády, dokonce i impéria, mohou být schopny rozumných a rozumných rozhodnutí, zejména aby odvrátily svou vlastní zkázu. Jak však ukazuje historie, je obvyklé, že taková opatření přijímají spíše po katastrofě než před ní. Přesto je to možné.
Historie učí, že hybnost událostí má obrovskou sílu, sílu setrvačnosti, popsanou v zákonech pohybu. Plány lidí u moci jsou váhavé nebo impulzivní a obvykle špatně zdůvodněné. Ve vypuknutí válek se často projevovala děsivá nevyhnutelnost, která ukazuje, jak málo mají národy kontrolu nad svými osudy. Platí to jak pro vlády jiných států, tak pro říše. V tomto případě to znamená, že nelze vymyslet řešení, které by nezahrnovalo určitý kompromis všech stran, Impéria a Ukrajiny i Ruska. Zda je to reálně možné, bude záviset na jejich schopnosti pochopit, co odmítnutí nalézt řešení přijatelné pro obě strany předznamenává.
vyšel 2.12.2022 na ICH. Překlad Zvědavec.
Vážení a milí, omlouváme se za neobvyklý obsah KS. Vzhledem k volbě prezidenta republiky je politický tlak na každého z nás viditelně silnější. Obsahem našich tiskovin mu chceme čelit. Jednoznačně říkáme, že našim kandidátem, kterého budeme volit, je pan Jaroslav Bašta. Důvody pro tuto volbu jsme osvětlili již dříve. Prosíme, bude–li to v souladu s vašim smyšlením, volte našeho vlasteneckého kandidáta, jednoho z nás – pana Jaroslava Baštu. Získáte–li pro něj i další voliče, pomůžete k jeho zvolení.
Děkujeme vám za vaše finanční příspěvky. Budeme velmi rádi, pokud jste tak ještě neučinili, když příspěvek pošlete dodatečně a ve výši, odpovídající vašim možnostem. Děkujeme moc.
Naše brožurky dostanete až po Vánocích.K novému roku vám přejeme mír, zdraví a alespoň trochu spokojenosti í štěstí..
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydává Křesťanskosociální hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 23.12.2022